Jsme v klubu

Na jeviště se přišourá stařík v obleku, klobouk mu stíní tvář. Jazz band začíná hrát a stařík – je to sám Cohen – potichu zpívá.

I zlatý šperk má cenu slámy
i světla rampy kryjí tvář

Zpívá pečlivě, téměř šeptem, hypnoticky. Nemůže to být čeština, a přece je.

Však stačí nápěv tolik známý
a v očích stín má znovu zář

A pak se přitočí ke mně a natáhne mikrofon. Jen na chvíli zahlédnu jeho oči. Zpívej, říkají.

Zpívám dál
pro všechny ve tmách bloudící

A pak spolu –

i cestou plnou kaluží

– a než se vzpamatuju –

i po bezesných nocích

– je konec, a lidi tleskají, a stařík si sundavá klobouk, a není to Cohen. Jsme v Olympii a je to Bécaud – a než zmizí, zase se ke mně přitočí a sykne:

Votre public, P~O, votre public!