Je den před Štědrým večerem a my zjišťujeme, že doma nic nemáme. Je potřeba vyrazit na nákup a pořídit suroviny na řízky, salát a polévku. Nákupní seznam je dlouhý jak Lovosivosice a venku prší a fučí, takže se nám nikam nechce, a o to víc rozšiřujeme ten seznam (to jde snadno, oba známe pumping lemma).
Zápas s živly nakonec dopadne 1:1. Sice se dostaneme tam i zpátky, aniž by někoho z nás pohltil oceán, ale jedna papírová taška podlehne svodům deště – a bagety a celer se rozkutálí po chodnících Haight-Ashbury.
Totiž ten celer: Dojedeme s nákupním košíkem do oddělení zeleniny a rozdělíme se. Skoč pro mrkev, celer a petržel, vysílá mě Ludmila, a sama míří pro citrony. Naberu do sáčku mrkev. Petržel zrovna nemají a celer se tu vůbec nevyrábí, a tak beru aspoň řapíkatý, ten se do polévky také hodí.
Ludmila na mě podezřele kouká. Kde máš celer? Kde máš petržel? Nemaj, krčím rameny. A tak tam jdeme zpátky spolu. Co je tohle? ukazuje Ludmila na vyskládané petržele. Byli tu lidi a bránili mi ve výhledu, bráním se.
A ten celer? Zatvářím se, že nejsem včerejší. Celer se tu přece neprodává... Ludmila jenom vzdychne a ukáže na regál s celerem. To bylo v Ženevě! Tam neměli celer!
Takhle tady já žiju. Tři roky a nevšimnu si, že mají celer. A ještě každému vykládám veselou historku, jak Američané neznají celer, a proto můžou řapíkatému celeru – nemajíce od čeho jej odlišit – říkat prostě celery.
Promiňte. Jsem tu cizinec. A to, co neměli v Ženevě, byla vlastně petržel.
Celer se jmenuje celery root a u nás v Kolorédu ho mají jen občas. Někdy se také ukrývá pod názvem celeriac, ale to je termín, kterým spolehlivě vyděsíte téměř každého zaměstnance supermarketu. Petržel tady kupuju asi jediná, pokaždé se mě u pokladny ptají, cože to je.
OdpovědětVymazatJanice Palice