Zůstal jsem nepochopen

Jako ostatně vždy

Včerejší třetí, předvčerejší druhá a předpředvčerejší první premiéra, stejně jako předchozí předpremiéry, mě utvrdily v tom, že jako umělec zůstanu nepochopen. Je to osud všech velkých géniů - doba byla předběhnuta a mstí se.

Herci pochopili, o tom žádná, ale ptám se, není to málo? Z popromítacích besídek vyplynulo, že v místech, kde se zasvěcení diváci váleli smíchy po zemi, nezasvěcení ztráceli linii příběhu, když se zasvěcení svíjeli v břišních křečích, nezasvěcení si vyměňovali zoufalé pohledy. Zase nová postava? Kdo to je? Proč tam je? Za jak dlouho přijde další?

Až když jsem jim po filmu odhalil alespoň několik kolouščích vrstev toho mnohovrstevnatého opusu, tvářili se, že by to mohlo být i zajímavé, pokud by to v tom filmu skutečně našli. Leč asi neuměli hledat. Budiž jim odpuštěno.

Při scéně, ve které Lobo dělá dřep, se Enimen ďábelsky rozchechtal, Tommaser si přestal mazat koule paštikou a Lobovi se nahrnulo do hlavy krve, že kdekoli jinde by se v něm nedořezal. Splaskni, prosil jsem ho, protože představa, že budu muset v zapůjčeném bytě utírat ze stěn krev, se mi až téměř nelíbila. Stačila ta paštika.

Ale svých patnáct minut studu si užil každý. A přestože to mnozí slibovali, nikdo nechtěl Koloušky vidět podruhé.

Na závěr mi Lobo doporučil, abych ve filmu změnil mezititulky. Musí být jednoslovné, opakoval umíněně. Asi má nějaké problémy v práci.