Jsem nemocný, ale léčím se

Chtěl jsem dnes napsat velké moudro. Ale žádné mě nenapadlo.

Tak tedy zpátky v civilizaci. Největším překvapením cesty byl Ludwig. Odpustil si běžné mnohahodinové naříkání a mlčel. Přišlo mi to tak divné...

Říkal jsem si: Zavolám na něj, on mňoukne a pak už nepřestane do konce cesty, kdepak... Ale furt lepší než kdyby nemňoukl. Převezl jsem přes hranice mrtvou kočku?

V Hohenlohe jsem se jal čučeti do přepravky. Uvnitř se zalesklo oko. Žije. Dal jsem si hohenloháckou klasiku, jégršnicl. Smažený vepřový řízek se žampionovou omáčkou. A s citronem.

Ludwig začal mňoukat až v naší ulici. Doma, doma, doma! Žádný cizí kočky, byt jenom pro sebe!

Ale já měl oči jenom pro tu hrůzu. Totiž, pamatovavše si (ono je to určitě blbě, ale to vavšesi se mi líbí) loňský povánoční návrat do zasviněné kuchyně, umyl jsem před odjezdem všechno nádobí. Vztek mnou lomcoval. Dostal jsem totiž od Ježíška nové nádobí, to staré jsem mohl klidně vyhodit špinavé!