"To bys nevěřil, s jakou ženskou já sedím v kanclu," líčí mi David, který vypadá, že nedožije večera. "Je nachcípaná, vypadá, že nedožije večera, ale prej ne, nepůjde domu, jenom že si vezme paralen."
David vzdychne a všechno to v něm zarezonuje a já cítím, že už mi začíná být špatně. "Seber se a jdi domů, nebo mě ještě nakazíš, povídám jí, ale vona né... Naštěstí, hepčí, mě jen tak nějaká nemoc nechytne." A pokračuje: "Jsou úplně neschopný, ty ženský, nemaj úctu ke zdraví jiných! Když jsem nemocnej, hepčí, tak do práce nelezu, no ne?"
Pak mi poděkuje za lístek na recitál, který jsem mu přinesl, rozloučíme se a já pádím k lékarničce a cpu se éčkem, protože teď nedávno v novinách tvrdili, že se to nemá jíst, a novinám já nevěřim.
A druhej den mi volá, huhly huhly, že je mu tak špatně, že večer nikam nejde. A místo vedle mě je pak skutečně prázdné.
V první řadě!
Žádné komentáře:
Okomentovat