V takovém pokoji tedy Petr bydlel. Pokoj fungoval docela sám: Každé ráno se za roletou objevila bohatá snídaně, a když si jí dlouho nikdo nevšímal, sama se snědla.
Co bylo pro Petra opravdu těžké, byl život s pokojovou žárovkou. Když svítila, bolely ji oči, takže se snažila svítit co možná nejslaběji, a navíc mívala migrénu, takže vyžadovala absolutní ticho.
Stůl byl složen ze dvou dílů a na jednom z nich odpočívaly tři malé mističky, což bylo příčinou častých sporů s druhým dílem, který žádné mističky neměl. Spory měly zanedlouho vyvrcholit soudem, který vnese do situace v pokoji nebývalý zmatek.
Postel byla široká tak akorát pro dva milence nebo pro jednoho tlouštíka. Aby ji obelhal, strkal si Petr pod tričko polštář, ale postel mu na to brzy přišla, a tak Petrovi nezbylo než přistoupit na jisté ohavnosti, které asi není vhodné tu popisovat; omezme se jen na sdělení, že Petr brzy přišel na to, že to není zas tak špatné a že na té fámě o deštných pralesech by mohlo něco být, protože to prostě byla divoška, a koneckonců i docela kočka.
Žádné komentáře:
Okomentovat