Borůvkové muffiny on my mind

Sluničko a San Francisco nějak nejdou dohromady. Od pondělí do pátku je ošklivo, zataženo, zima a mlha. O víkendu má dokonce pršet, ale přesto se příhlásím na výlet po městě na segwayi.

Ráno se konečně dosyta vyspím, žádný spěch, na rohu Hyde a Beach musím být až ve dvě. Ale najednou už je čtvrt na dvě, a tak hurá na historickou tramvaj, která jede od hotelu až přímo tam.

Jenomže sobotní město září sluníčkem. Je krásně, město je plné turistů, a všichni ti turisté čekají na historickou tramvaj. Fronta se stáčí kolem otočné plošiny na konečné a stojí v ní lidí aspoň na deset tramvají. Čas tlačí, je potřeba si vzít taxík.

Taxikář je tentokrát Američan. Vypadá jako Ray Charles, a já nevím, jestli se mám bát, že za těmi černými brýlemi jsou opravdu slepé oči, nebo se těšit, že začne zpívat Georgia On My Mind.

Ray je veselý, upovídaný a zvědavý. Jeho přízvuk není tak strašný jako u mexikánců, kde si kupuju burito (tam nerozumím ani slovo), ale stejně je to bída. Ani on mi moc nerozumí, takže v podstatě hrajeme tichou poštu. Ve finále se bavíme o skupině patnácti Čechů, kteří přijedou na lékařskou konferenci, která včera skončila. Já je neznám, ale Ray tvrdí, že ho s nimi určitě musím seznámit.

Jízda po San Franciscu je více about segway než about city, protože se v podstatě nevymotáme ze severní části města, ale něco se přeci jen dozvím: třeba že tu není moc historických budov, protože vždycky tak nějak popadají při zemětřesení. A dokonce vidíme největší místní soukromou rezidenci - bydlí tam Daniele Steelová. Awesome.

Je nás osm, po ulici jedeme v dvojstupu, jako prvni matka s dcerou, z Minnesoty. Matka je z naší skupiny nejstarší a segway zvládá obdivuhodně, jenom se bojí jezdit z kopce. Dcera nám na každé křižovatce dává zdviženou rukou s pěstí znamení hold on, asi dělá v FBI nebo moc kouká na Jacka Bauera.

Kolem Fisherman's Wharf jsou obchody pro turisty: cetky, trička a foťáky. Schválně do jednoho vlezu a za chvíli si připadám jak v Indii. Cena Canonu 30D zázračně padá z osmi set dolarů na čtyřista padesát a já jdu radši pryč, protože se bojím, že až bych doma rozbalil koupený balíček, bude v něm foťák chybět.

Na internetu pak dohledávám, že se svými obavami nejsem sám. Nikdo si ale není jistý, jestli je to přímo podvod (scam) nebo jenom šedý trh.

Na pozdní oběd se zastavuju v Cafe Ei8ht a dávám si krevety a krabí maso s fenyklovým salátem. Clam chowder (polévka) je téměř povinný. A krabi, všude samí krabi.

Nakonec ještě v Safewayi nakoupím základní suroviny: borůvkové muffiny (výtečné) a smoothie (nic moc). Obdivuji nečekané omáčkové variace a spoustu dalších věcí, které bych chtěl ochutnat a přivézt domů. Ale nemůžu, je to všechno příliš těžké. Z nějakého prapodivného důvodu jsem si na dva týdny do Ameriky přivezl 28 kg. Přitom na měsíc v Indii mi loni stačílo 12 kg.

Do hotelu se vracím přes italskou North Beach a China Town. Na North Beach skutečně vypadávám z amerického světa: Uličky jsou okupovány kavárničkami, lidi pijí víno a ve vzduchu je cítit kakao ze všudypřítomného tiramisu.

Chodím si, jak se mi zlíbí, ale nedokážu se při té náhodné procházce ztratit. Nakonec stejně dojdu k severojižní nebo západovýchodní ulici, jejíž jméno znám. A tak se nakonec dopracuju k hotelu dřív, než jsem čekal. Čínská bistra vystřídá Armani a Tiffany - jsem u palem na Union sq. Tramvaj obtížená turisty zazvoní, chytne se kabelu a míří k přístavišti.