Nepořádek na Starém Městě pražském

Jdu si takhle včera už potřetí Kaprovkou, a mou pozornost zaujme podezřelý muž ve žluté bundě. Stojí před vraty a volá: "Pusťte mě dovnitř!"

Zdá se, jako by se chtěl pohnout dopředu, ale nohy nechtějí poslouchat. "Já, já se tam dostanu," říká zatvrzele a udělá dva kroky - ale pořád stojí na místě, jen se trochu zapotácí.

Když tu náhle, vrata se otevírají a z domu vychází druhý muž. Opovržlivě nasaje opilecký odér hrdiny našeho příběhu, štítivě se protáhne mezi žlutou bundou a zdí, a odchází. Již se neobjeví.

Pro muže, který se tam podle svého tvrzení dostane, je to šance. Vrata se zavírají pomalu, stačí natáhnout ruku, udělat krok...

"Já se tam dostanu," opakuje - a vrata zaklapnou.

Nemohu již tu scénu vydržet a volám na domovníka, nechť si zjedná pořádek. Muž zvažuje, že bude zvracet. Domovník mě prosí, ať tu ostudu diškrétně odtáhnu k jinému vchodu. Ať si zvrací tam.

Nechce se mi.

"Huevlé," slyším a očekávám nejhorší - leč dotyčný nešťastník se jen raduje nad tím, že z bundy vytáhl foukací harmoniku. Začíná neslyšně hrát, zřejmě fouká z protisměru. A pak se stane něco netriviálního.

Krok.

A ještě jeden.

A za dvě minuty už je od vrat, inu, dobrých pět metrů.