Šarl d Gol

Dámy a pánové, právě jsme přistáli v Paříži. Je devět hodin a deset minut, a máme tedy proti letovému plánu pětiminutové zpoždění, za které se vám omlouváme. Zůstaňte prosím připoutaní, dokud...

Můj korespondenční let má vzlétnout v 10:15. Času fůra. Hned u chobotu pasová kontrola a pak - vítejte na terminálu 2B, pro postup k terminálům 2A, C, D, E a F prosím postupujte vpravo.

Tak báječně řešené letiště jsem ještě neviděl. Koridor je lemován budkami z obou stran, a u každé budky nějaká fronta, a do toho ta spousta lidí, která se snaží jít napříč, vsříc ostatním terminálům, a v té spoustě já.

Pak miniaturní odbočka, schody dolů a tam dlouhá fronta na l šatl, který objíždí terminály. Jenomže autobusů je nějak málo, a navíc je fronta kontrolována třemi odbornicemi na dopravu, které kontrolují vaši letenku i pas, abyste náhodou nenastoupili někam špatně a nebylo vám ublíženo. Cože, že vám před deseti minutami tato slečna už letenku kontrolovala? No jo, ale ona kontrolovala terminál, zatímco já kontroluju datum! A já ovládám dveře, aby nám lidi nevbíhali na plochu, když tu není žádný autobus - a vida, žádný autobus tu není, tak víte co? Ukažte mi letenku!

Pak konečně autobus přijíždí, ale někdo ve frontě nemůže najít pas, a tak je odstaven mimo frontu a nástup do autobusu je pozastaven, aby všichni mohli sledovat tu ostudu. Nemůže najít pas, to známe, panečku! Pas konečně nalezen a fronta může postupovat. Ach, autobus mezitím odjel.

Konečně v šatlu, vzhůru na 2F! Jenže ouha, bušo! Regulérní dopravní zácpa na letištních silničkách. Projíždíme kolem terminálu 2D, aniž bychom zastavili. Odněkud zezadu je slyšet panika. Projíždíme kolem 2F, lidé začínají křičet, zastavte, zastavte! Řidič neochotně zastavuje a otevírá dveře. Kontrola letenek!

Konečně je na dohled fronta na kontrolu zavazadel. Je teprve 9:55 a než k frontě dojdu, je mi ještě dvakrát zkontrolována letenka. U fronty si ji nechám zkontrolovat ještě jednou, abych mohl být přeřazen do prioritního pruhu - víte, za dvacet minut mi to letí!

Je 10:05 a fronta postoupila o dva lidi. Promiňte, ale stihneme Newcastle v 10:20? ptají se lidé přede mnou zodpovědné osoby. Ale jistě, kývá zodpovědná, víme o vás, letadlo počká. A na mě? ptám se směle. Rijád v 10:15? Ale jistě, víme o vás, letadlo počká.

Je 10:13, prošel jsem kontrolou a důstojně docházím k obrazovce, abych zjistil, že na ní let do Rijádu vůbec není uveden. Přidávám tedy do kroku, a pak už zběsile běžím ke gejtu F50, ale tam nic není, jen upozornění, že let do Rijádu byl přesunut na gejt F55. Běžím tedy tam.

10:15 Riyad FERME

Vstup do chobotu zahrazen řetízkem, a na konci chobotu moje letadlo. Jenomže přeskočte řetízek, když všude šéfujou policajti v kožených rukavičkách. Tak tedy útočím na letušku F54. Krčí rameny, klozet je klozet, a ať jdu na F56A.

Marně doufám, že F56A je něco jako devět a tři čtvrtě a že se magicky dostanu do letadla. Je to služba opožděným klientům a u přepážky nesedí paní, která by chtěla někomu pomoct. Fronta je dlouhá, ale téměř na jejím začátku stojí mí známí z letu do Newcastlu. Ani na ně letadlo nepočkalo.

Dostávám se na řadu až v 10:30, marně prosím, že letadlo ještě vidím, ještě neodletělo. S řetízkem se hnout nedá, a tak dostávám poukaz do hotelu a můžu přijít zítra. Vlastně mám štěstí, protože letadlo z Prahy mělo to pětiminutové zpoždění. Dalším chudákům se paní jen vysměje, přiletěli jste včas, nemáte nárok na nic!

Druhý den ráno sedím v 8:05 u gejtu F55, ze kterého mám v 10:15 odletět. Jistota je jistota. A že si to opravdu vysedím - sice se v 9:40 přesunu do letadla, ale odlétáme až v 11:05.

Letadlo je poloprázdné. Většina cestujících pravděpodobně zůstala někde na letišti.