Ranní běh nula nula nic

Mé vědomí jest ovládáno jinými.

Včera jsem neběžel a ani dnes nepoběžím. S touto myšlenkou jsem dnes vstal a šel si koupit nového pana Pottera. Ale pak jsem si to rozmyslel, takže jsem se vrátil jen s cédéčky a ponožkami. Yves Saint Laurent? podivují se kamarádi nad mými ponožkami. Krčím rameny. Prostě se mi líbí.

A že už toho běhání mám dost, abych se vrátil k tématu. Ráno se mi běhat nechce, večer mám jiné aktivity. Přece po mně nikdo nechce, abych si šel po grilování a popíjení zaběhat.

A taky mi bylo jasné, že když vynechám jeden den, bude snadné vynechat i druhý, a že se mi na botky začne prášit.

Jenomže než jsem to všechno sepsal, nahlédl jsem do čtečky. To byla osudová chyba. Už ten název Ranní běh/chůze/běh dával tušit nejhorší. Zavřel jsem oči a kliknul.

Nic se nestalo. Z toho plyne poučení, že se zavřenýma očima se blbě kliká.

Vím, rychle se dojmu. V kině často pláču. I doma. A tak jsem se tedy opět dojal, oči mi zalily slzy (trochu přeháním, ale proč si v sobotu nezapřehánět). Smillo, Smillo, proč mi to děláš? Copak v takovéto situaci mohu přestat?

Dnes večer tedy opět vyrazím. Ale poběžím jen kvůli tobě.