Pošťačka z Marsu

Nečekané balíčkové dobrodružství.

Mlčky podávám malý balíček paní za přepážkou. Mám za to, že některé činnosti nevyžadují slov. Jistě ta dobrá duše pochopí, že hodlám ten balíček svěřit do poštovních rukou, aby jej tyto předaly na správnou adresu.

Pošťačka si prohlíží balíček, pak mě, pak balíček.

Máte na něm dvě adresy, upozorňuje nejistě.

No, sám nevím co bych na to řekl, jedna je moje.

Ta přeškrtnutá? hádá pošťačka.

A pokládá balíček a dívá se na mě pohledem č. 23b, "tak hele, mladej, holubník nám tu z toho dělat nebudeš". A pročpak jste ji přeškrtnul, ha?

Nedostává se mi francouzských slov, a tak jenom mektám, že jsem si myslel, že se to tak běžně dělá.

Pošťačka vzdychne a otáčí se ke kolegyni.

Prosímtě, pán tady napsal na zásilku dvě adresy a jednu přeškrtnul, tu svojí, no co s tím mám dělat?

A ukazuje jí ten nesmyslný balíček, ale kolegyně se jen podiví svýma vodovýma očima, však jo, to je v pořádku.

Ach ach, vzdychne zase pošťačka nad těmi novotami a hodí balíček na váhu. Pak něco hledá, a tak popadne pár věcí, co se jí tam válejí, a odloží je kousek stranou. Začne něco ťukat na klávesnici, a pak se zmateně rozhlíží, balíček se ztratil.

Přijde mi hloupé ji upozorňovat, že je na váze, pod tím bordelem, který si tam právě přesunula. Ostatně, za chvíli ho již sama najde, nalepí na něj známku a odnáší jej pryč.

Pak se vrací. Další přání?

Ne, děkuji, to je vše.

Děkuji, na shledanou, pěkný den.

Ale já nějak nejsem schopen odchodu. Pošťačka po mně koukne, pak se podívá na váhu, zase na mě, trochu déle, jako by jí něco začalo docházet, a najednou se zprudka nosem nadechne, až se jí nosní dírky roztáhnou, no jo!

No jo, tři franky to dělá, pane!