Po stopadesátéosmé si s úlevou oddychnu, že bitva skončila a vše je zažehnáno, že už jsou přede mnou jen samá sociální pozitiva a jistoty, a najednou se zase chytám za hlavu, protože zjistím, že jsem byl do té mašinérie opět vtažen, a že tedy budu po stopadesátédeváté otráven.
Někdy už se v těch tanečcích, které kolem mě probíhají, ani nestačím orientovat. Ty úkroky a úskoky stranou, výpady zezadu, předstíraný nezájem, přehnaný zájem, jedovaté řeči mimochodem, povzdychnutí, která mi "jako" nejsou určena... Nebaví mě to, zoufale mě to nebaví!
Ale cestu ven neznám. Nebo možná znám, ale nepřijde mi správné tudy jít. A tak je pořád každý můj krok dopředu automaticky považován za sprostý útok a každý krok dozadu za zbabělý útěk, který je známkou toho, že jistě mohu ustoupit ještě mnohem dál.
Pokoj lidem dobré vůle...
Žádné komentáře:
Okomentovat