Volby, nadávání na politiku a adopce

Potěšili jste mě. Nevolili jste Špidla, a já vás tedy nebudu nutit adoptovat africké dítě a zásobovat jej chininem.

Leč White Dog položil zásadní otázku, a tedy u voleb ještě chvíli zůstaneme: Mohu nadávat na politiku, když jsem nebyl volit? Tedy, on se neptá, on říká, že ne. Já se taky neptám, já říkám, že ano.

Neboť právo nadávat a stěžovat si je nezávislé na volebním právu. Nejsem zastáncem povinnosti volby; nejít k volbám je pro mě stejně silným vyjádřením názoru, jako volba. A leckdy je to názor značně jadrný.

Je to pořád ten stejný kolovrátek: Sám sis nezkusil péct rohlíky, tak nenadávej, že jsou tvrdé.

Ovšem nesouhlasím ni s Arturem Dentem (tamtéž v komentářích), když říká, že nadávat mohou všichni, ale voliči mají čisté svědomí, protože dělali, co mohli. To maximum dělá málokdo. Odvolit a pak nadávat, to je prosté. Udělat něco víc, v politice se přímo angažovat - komu by se chtělo?

Začarovaný kruh: Vlezu do politiky, abych ji změnil, a ona změní mě. Protože abych uspěl, musím být větší svině než ti ostatní. A tak tam nelezu a místo mě tam lezou ty větší svině.

Ale ten potenciál sedmdesáti procent nevoličů je přece ohromný. Kdyby všichni najednou vstoupili do politiky a chovali se slušně (ne, to opravdu nelze brát vážně), tak by přece museli něco změnit!

Všechno je to fikce. Síla slušných sedmdesáti procent je čirý nesmysl. Seďme doma a dál důsledně oddělujme nás, kteří jsme slušní a poctiví, občas chodíme a občas nechodíme volit, semtam v práci ukradneme tužku nebo papírový blok a jen výjimečně někoho podrazíme, od těch politických hajzlů, kteří si mohou dovolit všechno. Protože my nejsme jako oni.