Smutné doznání

Přijít k Chininu je jako přijít ke zpovědi.

Co tě trápí, synu?

Mé veřejné prohlášení, že jsem si pořídil speciální košili ke grilovacím příležitostem již vzbudilo zaslouženou pozornost a všichni nedočkavě očekávají mou přítomnost na dnešním (v tomto roce již třetím) grilování.

Naše grilovací techniky se stále vylepšují. Minule bylo dřevěné uhlí sbratřeno s pepem (pevném pedpelevečem (to je maďarsky)) a dnes to snad někdo polije naftou či co. Já budu chodit okolo ve své mnohabarevné košili a mentorovat o tom, jak se mi podařilo zapálit uhlí pouze pomocí několika listů novin, dvaceti zápalek a čtyřiceti minut usilovného dmýchání.

Pokud tam tedy ovšem půjdu. Možná mě představa zítřejších dvou dřepíků natolik vyčerpá, že zůstanu doma. Ale pokud tam přeci jen šel, zřejmě tam na mě čeká mé jubilejní desáté pivo.

Počítejte se mnou: První pivo bylo to londýnské, v září 2001. Pak víc než dva roky nic, pak v průběhu půl roku dvě piva v meyrinské hospodě. Dvě piva na prvním grilování. Tři piva v Amsterdamu. Jedno pivo na druhém grilování. To je dohromady devět. Nemluvě o tom, že osm z nich byly třetinky.

Jak je možné, že jsem já, známý nepijan piva, už vypil za svůj život více než tři litry tohoto mohu? Moku za to? Nebo je to jen přirozená reakce na to, že se brány pekelné otevírati ráčejí?

Neviděl bych to tak zle. Bude to za třikrát chininenáš a po večeři žádný moučník.

Děkuji, velebnosti.