Jak jsem přestal být dítětem

Aktuální zamyšlení k Mezinárodnímu dni dětí.

Někdy se to muselo zlomit. A maturita, údajná zkouška dospělosti se svými trojhlavými neotázkami a dospělými kompromisy, tím zlomem jistě nebyla.

Myslím, že tím zlomem byl první červen 198?, kdy mě na oslavě Mezinárodního dne dětí organizátoři odmítli pustit na start mého oblíbeného závodu. Jistě, šlo o skákání v pytlích.

Zrudl jsem studem. Já, pytlový šampion, který každý rok kosil svými mohutnými skoky snožmo všechny protivníky, jsem byl falešně diskvalifikován, neboť bych svým dalším vítězstvím podryl již tak chatrné psychické zdraví dětí organizátorů. Vzal jsem si balonek plněný héliem a šel domů, potupen a zneuctěn.

Ale pak jsem dostal spásnou myšlenku. Jistě, do erárního pytle mě nepustí, ale když budu mít pytel vlastní? Soukromé vlastnictví se v té době ještě nenosilo, ale přesto jsme měli ve sklepě jeden slušivý pytel od brambor, který mohla místní pionýrská organizace těžko prohlásit za svůj.

Nenápadným a ledabylým krokem jsem se vrátil na startovní čáru a vlezl do svého závodního pytle. Děti v ostatních pytlích se proměnily ve velmi bledé želé, tak se rozklepaly strachem.

Svým jasným zrakem jsem hleděl k cíli, a najednou na mě padla tíha světa. Svěsil jsem ruce, pytel mi spadl ke kotníkům, a já pochopil. Už nejsem dítě. Tenhle závod už není pro mě. Stal jsem se mužem.

Když zazněl výstřel startovní pistole, kráčel jsem už dávno tiše a zamyšleně ke svým dospělým zítřkům. Ke svým dospělým kompromisům.