Že chci jet do Turecka, to už víte. Že mi turecký konzulát v Curychu dal blbé telefonní číslo na turecký konzulát v Ženevě, to jste se právě dozvěděli. A že se mi ten konzulát nakonec podařilo vypátrat nedaleko Carrefouru, to už je informace, kterou si do ženevského kontextu dokáží zařadit jen ti vyvolení (mimochodem, zpáteční letenka Praha-Ženeva teď stojí bez letištních poplatků 3 tisíce Kč).
Na konzulát jsem přišel takhle jednou odpoledne, už měli zavřeno, ale formulář mi ještě dali. A úředník za přepážkou se mi svěřil, že neví, kolik mě to bude stát.
Formulář jsem vyplnil s pečlivostí sobě vlastní, ba i fotku jsem nalepil, a šel znovu na konzulát. Tentýž úředník si ode mně vzal formulář, pas a občanku a požádal mě o dvacet pět franků.
Jeho znalosti francouzštiny nebyly nijak ohromující, a tak jsme si povídali střídavě francouzsky a anglicky. Twenty-five, povídá, a já mu dávám twenty-five.
- Nene, twenty-five, to je málo!
- Však to je twenty-five!
- Nene, ještě deset!
Přidávám tedy ještě desetifrankovku.
- Taktak, twenty-five. Víza budou mezi druhou a třetí odpoledne.
V půl třetí tam jsem opět, ale povídám si jenom s mluvítkem na chodbě.
- Přišel jsem si pro pas.
- Pasy se vydávají od tří hodin.
- Ale vy jste říkal...
- Nene, až od tří. Od tří do půl čtvrté.
To byl pátek. V pondělí ve čtvrt na čtyři jsem tam už počtvrté. A zase mluvítko.
- Přišel jsem si pro pas.
- Svůj pas už jste si vyzvednul.
- Éé cože? Já jsem si přišel pro svůj pas!
- Však už jsme vám ho dali, hezký den.
Milé, že? Znovu jsem zazvonil.
- Haló, ale já svůj pas opravdu ještě nedostal!
- Ale ano...
- Ale ne!
- Tak pojďte dál.
Úředník, který podle mého hlasu moc dobře poznal, že jsem si svůj pas už dávno vyzvedl, při mém spatření jen pokýval hlavou.
- No jistě, vy už jste si svůj pas vyzvedl.
- Nevyzvedl!
Takže jsem bez pasu. Ztratil se nebo byl ukraden, vždyť je to jedno.
- Vyzvedl jste si ho včera!
- Ale včera byla neděle!
To jej trochu zviklalo. Na takový protiútok nebyl připraven. Mé zoufalé oči zachytily hromádku pasů na stole. Ten navrchu je zelený, zprohybaný - že by?
- Támhle je můj pas!
- Tohle? Ale prosímvás...
Byl to můj pas. Dostal jsem jej zpátky a dokonce v něm mám i to vízum.
- Divné. Jsem přesvědčen, že jste si svůj pas již vyzvedl. Promiňte.
ZvYklalo? Jóó!
OdpovědětVymazatA sakra, kdo by to do mě řekl, že? Holt zvik je železná košula...
OdpovědětVymazatMyslim, ze tahle hYstorka je takovou pěknou přípravou na dovolenku v Turecku.
OdpovědětVymazat