Není haše jako kaše

Vstoupil jsem tedy do města hříchu. Znamená to ale, že musím hned první večer strávit v gay clubu? A pokud ne, proč jsem to udělal?

Pravdou je, že jsem do Amsterdamu jel za operou. To může být jistě dvojsmyslné. Už vidím ty komentáře: Tak vy tomu říkáte "za operou", ha ha. Ne, kecám, málokdo je natolik slušný, aby mi v komentářích vykal, a já nejsem tak prudérní, abych tykající komentáře mazal. Ale pokud jsme spolu nejedli švýcarskou čokoládu, tak zachovávejme kánon.

Takže tedy opera. Všichni asi tak přibližně tušíme, oč se jedná. I když, pokud by se snad našel nějaký šílenec, který by letěl do Amsterdamu opravdu jen kvůli opeře, nebyl bych to náhodou já? To přece může být zajímavé, vidět v Amsterdamu Dona Carla... (A skutečně, přesně v té době, kdy jsem tam byl, jej dávali. Náhoda?)

Abych to tedy shrnul: Od teď už žádné narážky, já o tom budu dál psát jako o opeře a vy si myslete, co chcete.

Ten gay club byl holý omyl. Zajímalo by mě, kdo na ten nápad vlastně přišel. Že by to byl Manuel? Ale proč ho Lennaert na nic neupozornil? Prostě někdo prohlásil, že je třeba někam vyrazit a viděl nějaký klub, kde mají otevřeno dlouho do noci. A tak jsme tam šli.

Neonový nápis SoHo svítil do noci, u vchodu jsem se propletl mezi polonahými svalnatými mladíky s pěknými zadky a - jak se to říká slušně? Jo, upadl jsem do bahna velkoměsta.

Kam jsem to proboha vlezl, divil jsem se. Ale pak jsem zjistil, že je to vlastně příjemné místo. Koneckonců, všichni tam byli mladí a krásní, a jisté erotické napětí, které u baru lehce jiskřilo pohledy, dotyky a něžnými polibky, sálalo na parketu gesty, pohyby a jemným osaháváním, a vrcholilo kdesi v temných zákoutích docela velkého podniku, mi nebylo proti srsti.

Leč jsou i jiné zábavy. Coffee shopy a smart shopy. Poučen vašimi komentáři, přišel jsem do coffee shopu a žádal velmi silnou kávu. Obsluha mi nebízela různé druhy, ale já stále nebyl spokojen. Až jsem se přímo zeptal. Juicy fruit, máte?

Á, pán je znalec, řekla obsluha, pojďte se mnou dozadu. Vzadu bylo přítmí a velmi silná káva.

A pak se začaly dít věci. Čarodějnice, duchové, Mozart, Merlin, Kopernikus, jeho matka (proč?!), všechno se to přede mnou a ve mně prolínalo. Inu, opera. Ale tohle byla opera řeka, všechno to plynulo, postupně a přitom naráz, bez děje, jen jako nějaký prastarý rituál života a smrti.

V tomto rozpoložení, trochu zesláblý, jsem nastoupil do zpátečního letadla. Japonskou příhodu si schovám na později (mj. i proto, že se stala na cestě tam, takže sem vlastně nepatří, ale do Města hříchu se už taky nevešla). I švýcarskou příhodu dodám později; sice sem patří, ale není dostatečně úderná, aby mohla zakončovat tento bravurní článek.

Na závěr tohoto článku totiž patří podivný nápis na křídle: Do not walk outside. Zadumaně jsem na něj hleděl skoro celou cestu. Totiž jen do té doby, než jsem si všiml nápisu na papírovém pytlíku, který jsem našel hned vedle nabídky eau de toilette od Calvina Kleina. Tento sáček můžete použít jako blicí sáček. Naše letušky budou sáčky sbírat během letu, nebo jej můžete při odchodu zanechat na svém sedadle.

Od té chvíle jsem byl ještě víc nervosní. Že nemám za letu opouštět letadlo, to mi ještě zní rozumně, i když je ten nápis na křídle. Ale ta představa, jak letuška do mikrofonu zvesela zahalasí Dámy a pánové, sbírání sáčků!, to mě děsí ještě teď.