Zvony ze Santa Fé

Rok se s rokem sešel a Ludwig byl napochodován k veterináři.

Řeknu vám, hotové zvířecí Chicago Hope. Čekárna s recepcí, dvě ordinace, pooperační sál, prostě luxus.

Má francouzština už dosáhla té šťastné úrovně, kdy jsem byl schopen se telefonicky objednat, na recepci jsem vyplnil formulář, u kterého jsem se zarazil jenom u otázky, zda má Ludwig zdravotní pojištění. Inu, nemá. Nemusí mít všechno.

Pak jsme se seznámili s paní doktorkou, která začala mít zvídavé otázky, a když ji přestalo bavit každou otázku opakovat, nabídla mi přechod do angličtiny či němčiny. Holt vzdělaný člověk.

Ludwig je zcela zdráv, což samozřejmě věděl už bez vyšetření a dával to najevo okázalým mňoukáním. Neboť touto dobou má právo spát na křesle a kdyby tu s námi nechtěl být, tak tu nebude. V rámci zachování vlastní důležitosti si (jako obvykle) zapomněl všimnout, že byl přeočkován, ještě jednou se nechal pochválit a pak zalezl zpátky do přepravky.

Doktorka se podivila, že byl Ludwig pravidelně očkován čtyřkombinací, protože prý při tom existuje malé riziko vzniku nádoru. Takže teď bude Ludwig očkován dvakrát ročně, jednou proti panleukopenii a podobným breberkám a jednou proti vzteklině.

Navíc prý bude povinnost mít zvíře při přejezdu švýcarských hranic očipované, takže Ludwiga zřejmě čeká ta příšerně tlustá jehla s čipem. Postavím si pak doma nějaký rám se čtečkou, a vždycky když jím projde, tak pípne. Chytré, ne?

A ty zvony ze Santa Fé? Možná je to lepší než pípnutí...