Závislost na nosních kapkách

Už to tu částečně padlo v komentářích, tak holt musím s pravdou ven.

Ludwig cítí potřebu někoho mýt. A obvykle jsem to pouze já, kdo je po ruce. A tak si tedy nechávám jeho drsným jazykem rovnat své chlupy na předloktí, až mi kůže zrudne, neb bohatostí Ludwigovy srsti neoplývám.

Na oplátku pak Ludwiga olizuji na místech, na která si sám nedosáhne. Tedy: On mi nasliní prst, já jím přejedu po vybraných tělesných partiích, a tak pořád dokolečka, dokud nás to baví.

Ludwiga zajímá i můj obličej. Zvlášť když spím a nemohu se bránit. A tak mi jazykem šmejdí po tváři, šmirgluje mi čelo a pokouší se urovnat neposlušné vlasy.

A pak je tady ucho. A to už opravdu začíná být úchylné. Ludwig totiž zbožňuje ušní maz. Někdy musím spát v čepici, aby mi dal pokoj.

A jednou za čas přijde chvíle, kdy onemocním a použiju nosní kapky. Nastává těžký boj. Podaří se Ludwigovi vylízat mi kapky z nosu dřív, než začnou působit? On prostě jde po pronikavém pachu. Nechtějte vidět ten tyjátr, když otevřu Savo.

Ale jinak je to milé zvířátko.