Proč jsem tak oblíbený?

Je to vážně divné. Jsem Jekyll či Hyde?

Jsem takový tichý, introvertní typ. Společnosti se straním, na pivo nechodím, jsem stále zamyšlený a zahloubaný. Dejte mi tužku a papír, já si budu v klidu hrát s větami o neúplnosti a ani si nevšimnu, že už všichni odešli.

Jsem takový už od dětství. Rodiče mě vyhazovali z bytu, abych si šel hrát ven, a já vztekle trucoval na schodišti, dokud mě nebyli ochotní pustit zpátky.

Jenže kolem mě je jakási vlčí mlha. Jsem považován za zábavného zpustlíka, předstírajícího z nedostatku taktu inteligenci, veselého a legračního chlapíka, jehož život je plný dobrodružství a příhod, jež stojí za to být vyprávěny, a který okoření každou sešlost natolik vtipnými hláškami, že se všichni v salvách smíchu válejí po zemi a legračně kopou nožičkama.

Přitom jistě chápete, že je mi takový charakter cizí. Já takový prostě nejsem.

Dva příklady z poslední doby to názorně ukáží: Při večerní siestě s několika Čechy trochu vázla zábava, a tak jsem nadhodil jistou poměrně triviální matematickou skutečnost, kterou jsem názorně vysvětlil na příkladu, že pokud se pomeranč správně rozřeže, dají se z těch dílů sestavit dohromady dva pomeranče, stejně velké jako ten původní. Mí spolustolovníci to považovali za velmi vtipné.

Asi za hodinu si někdo povzdychl, že to auto, co má, by si už podruhé nekoupil. Přisvědčil jsem mu, k čemu mít dvě stejná auta. A on hned začal kopat nožičkama.

Když už jsme se loučili, zeptal jsem se, jen tak ze slušnosti, jestli náhodou někdo nemá u sebe pomeranč. A oni začali kopat nožičkama všichni.

Prostě je to divné.