Kel mač!

Jak jsme přeslavně zvítězili nad Němci a co mi vadí na hokeji.


Ač bez švýcarského občanství, byl jsem včera dojat. Zápas Německo - Švýcarsko přenášely tři televize a mohl jsem si tedy vybrat mezi německým, francouzským a italským komentářem. Vybral jsem si francouzský, protože se u něj nejlépe podřimovalo. Jenom při atension! jsem zvedal hlavu, abych se ujistil, že se nic neděje.

Ne že bych snad sledoval sport, z toho mě nelze podezřívat. Ale posledních deset minut jsem náhodou viděl, a to, jak se švýcarský trenér rozplakal, také.

Faktem ale zůstává, že hokej je, stejně jako ostatní sporty, s čestnou výjimkou skoku do dálky, nekoukatelný.

Skok do dálky: Běží, skočí, koukne se na případný přešlap, změří se vzdálenost. Jak prosté a pochopitelné. Skokan zelený je tam sám, pokud není obzvláště nešikovný, tak si skoro ani nepřekáží.

Hokej, to už je problém. Má to šílená pravidla, že je musejí hlídat tři rozhodčí a ještě to sotva uhlídají. Hraje se s pukem, který je tak malý, že jej na obrazovce prostě nevidím. To všechno bych ale byl ochotný překousnout, kdyby se neměnily strany!

Jestliže bílí útočí na pravou bránu, tak vyžaduji, aby tam útočili stále, a ne že si během reklam brankáři vymění místa! A když už si konečně zvyknu a poznám, komu vlastně fandím, je zase konec třetiny a všechno se zase otočí!

Ne, na to opravdu nemám nervy. Když už měnit, tak i dresy! Pak budou bílí pořád útočit na jednu stranu a všechno bude v pořádku.

Nebo to střídání: Vždycky je to nějak mimo záběr a já mám pocit, že těch hokejistů běhá po ledě aspoň třikrát víc, než nám ukazují. Prostě zmatek.

Hokej nebrat! A ať letos to zlato Švýcarům nikdo nevyfoukne!