Jak jsem se stal slavným

Když už tady nad sebou hořekuji, tak pořádně, že.

Pokud už Chinin čtete delší dobu, zřejmě čtete příliš pomalu, zatímco já už na základní škole s vysokým náskokem vyhrál soutěž v rychločtení. Ale to jsem trochu odbočil.

Pokud už Chinin čtete delší dobu, jistě vám vrtá hlavou, že se příliš nezmiňuji o svých pracovních trablích. Proč? - ptáte se. Leč na řečnické otázky a výkřiky na poušti se neodpovídá, i kdyby tím výkřikem bylo "Křest!", což znamená hebrejsky "Kukuk!", což znamená, že jsem zase odbočil, a od pracovních radovánek se dostal téměř až k hlavě na míse.

Pomlouvat zaměstnavatele prostě není správné. Ale pokud je pomluva součástí historky o mé dokonalosti, nedá se nic dělat.

Přijdu tedy takhle ráno slepý k houslím a koukám, ona to práce, která tak nějak jaksi zbyla a nikdo se k ní nezná. Tak proč si zase po nějaké době nestvořit nějakou CGI aplikaci, procvičím se v Perlu, to se může hodit.

Vytvořil jsem tedy moc krásný webový formulář, který měl být volán po vyplnění jiného formuláře, který má na starosti jiná grupa. A ten jiný formulář je tak laskav, že mému formuláři poskytne hodnotu jednoho vyplněného políčka.

Tedy: bude tak laskav, pokud to někdo z té jiné grupy naprogramuje. Což se stalo. Někdo to naprogramoval a odešel z Cernu dřív, než měl být nový formulář oficiálně spuštěn. Tady je vůbec děsná fluktuace.

Jenže naše grupa zjistila, že k tomu našemu formuláři potřebujeme dve hodnoty z toho prvního formuláře. Nejen název, ale i sériové číslo. Směle jsem navrhl, aby to tam někdo z té jiné grupy doprogramoval, neb to je triviální.

Můj šéf posmutněl. Vysvětlil mi, že s šéfem té jiné grupy šest měsíců diskutoval o tom, jestli se podaří ty dva formuláře navázat, a že kdyby teď přišel s požadavkem na sériové číslo, bude to okamžitě smeteno ze stolu, případně bude diskuse trvat dalšího půl roku. U nás se těmhle ošemetným otázkám říká political issues a většina z nich končí jako pracovní úkoly označené priorita: nízká, což znamená, že se na ně minimálně pět let nesáhne, pak se zjistí, že se změnily vstupní podmínky, a celé se to vrátí pěkně na začátek.

Včera ráno měl nastat ten slavný okamžik uvedení dvou formulářů do chodu. Jenomže se nenašel nikdo, kdo by věděl či chtěl vědět, kde má co udělat, aby to začalo fungovat. Po několika hodinách byl konečně dobrovolník ustanoven. Snažil se, ale neúspěšně.

Byl jsem tedy povolán do zbraně. Společnými silami jsme našli správný skript a povolili formulář. A že jsem byl v ráži, povídám dobrovolníkovi:

- Jo a potřebovali bychom taky sériový číslo.
- Aha... no já nevím...
- Stačilo by sem do tý adresy ještě připsat tohle a pak do toho druhýho skriptu tohle...
- A tak jo.

A bylo to. Jdu pak za šéfem a říkám mu, že už jsme ten formulář konečně zprovoznili. Pak se jako otočím k odchodu, ve dveřích se zastavím, poškrábu se za uchem, zatvářím se jak inspektor Columbo a povídám: Jóó a too jsem chtěl ještě říct, mno... taky už dostáváme to sériový číslo.

Ne, opravdu jsem si to nemohl odpustit.

Odpoledne měl šéf už konečně rozhodnout, koho vyšle na luxusní čtrnáctidenní služební cestu do Itálie. No jistě. Samozřejmě. Jak jinak.