Kolik cukru, tolik mandlí.

Kolik drápů, tolik padlých.

Rozesmutnili jste mě. Z dosavadních šesti hlasujících pouze dva věděli, že kočka má osmnáct drápů. Onehdá si mě Ludwig označkoval téměř všemi.

A tak, abych trochu rozjasnil tuto chmurnou náladu, vyberu z Ludwigových úchylek tu nejméně obscénní. Pobavíme se.

Faktem číslo jedna jest, že Ludwig je velký. Masivní. Prostě chlap. Faktem číslo dvě jest, že netrpí klaustrofobií. Což se snaží dokázat při sebemenší příležitosti.

Krabice, do které se pohodlně vejde malá kočka, je optimální. Ludwig se do ní narve. Nabídněte mu něco ještě menšího, narve se tam. A do kelímku od půlkilového jogurtu vecpe aspoň hlavu.

A i když je jasné, že se někam nemůže vejít, vždycky to pro jistotu zkusí. Kdyby na zem dosedl komár a zívl, Ludwig se pokusí narvat se mu do rozjíveného sosáčku. (To je jenom příklad, komáři nezívají, neb k tomu nejsou uzpůsobeni a navíc mají strach, že by se jim někdo pokusil narvat se do sosáčku.)

A když není možné někam vlézt, vždycky je někde alespoň nějaká prohlubeň, kterou je možné zalehnout. Třeba můj podpažní ďůlek a podobně. Nemít Ludwiga, nikdy bych si experimentálně neověřil, že se vzbudím, když mě někdo dusí. Lehnout si mi na obličej či zabořit tlapy do mého krku je totiž obvyklou kratochvílí.

Leč nikoli mou, takže Ludwiga setřesu, on se na mě překvapeně podívá a otráveně řekne: No jestli se budeš furt takhle vrtět, tak se moc nevyspíme.

A má pravdu.

A vy napravte tu anketu.