Poprvé na lyžích

Ano, byl to omyl, kupovat si lyže Völkl, když pan prezident jezdí na Headech Intelligence s čipem, který sám zatáčí. Ale když už je mám...

Konečně jsme se odhodlali: Jedeme na lyže! Všichni naši kamarádi vstávali už v šest ráno, hlupáčci. My spali pohodlně do dvanácti, pak jsme snídali, obědvali, vášnivě diskutovali o počasí a nakonec se v půl třetí rozhodli, že přeci jen vyrazíme.

O hodinu později už jsme byli nahoře na hoře. Zjistil jsem, že jsem si zapomněl hůlky. Jistě, hůlky jsou úplně k ničemu. Slouží vlastně jenom k tomu, aby vás mlátily do hlavy, když zrovna neobratně padáte. Jenomže, když nebudu mít v rukou hůlky, co budu dělat s rukama? Mít je volně podél těla, to nedokážu, to je příliš primitivní. Mohl bych je strčit do kapes, ale to je zase hulvátské. Mohl bych je sepnout nad hlavou, ale to by mě nutilo provádět břišní tance. Mohl bych je mít sepnuté za zády, ale to by mě nutilo mentorovat a přednášet. Mohl bych je mít sepnuté spínacím špendlíkem, ale nemám tak velký špendlík. Mohl bych je mít založené na prsou jako onehdá Khaled v lokální verzi soutěže Nejslabší, máte padáka. (-Khalede, kdo z Beatles složil Yesterday? -Michael Jackson.) Mohl bych se poučit z Titanicu, rozpažit a křičet, že letím.

Pečlivě jsem zvážil všechny varianty a zašel jsem do půjčovny. Již s kompletním vybavením jsem se pak zapojil do debaty o tom, kterou ze dvou lanovek se necháme vyvézt. Zasvěceně jsem upozornil, že kasa je společná pro obě lanovky. Lístek už nám neprodali, že prý za chvíli zavírají. No co, vrátil jsem hůlky a jeli jsme zpátky. Stejně jsem si zapomněl šálu.