Očištění

A jsme-li poslední, kdo si neodpouští, jakou povahu má naše krev?

Je toho už příliš. Napouštím si vanu teplou vodou, bloumám po bytě. Pak se vzpamatuju a vypínám vodu, ještě včas. Svlékám se, nořím do vody nejdřív pravou patu, voda je příliš horká, skoro to bolí. Za chvíli jsem ve vodě celý.

Ta horká voda mě omamuje. Dělá se mi z ní zle, motá se mi hlava. Přibíhá Ludwig a usazuje se na rohu vany. Natahuje krk, bojí se vody, ale chce si aspoň přičichnout k tomu zázraku. Nakonec tu teplou vodu začne chlemtat a pak se producíruje po okraji vany. Stejně jako jindy mu občas uklouzne noha, ale vždycky to ještě stihne vyrovnat.

Ale i to vždycky si najde jednu výjimku, Ludwig spadne ke mně do vany, a v té vteřině je z ní venku a pádí pryč. V té vteřině já řvu. Je snadné vyskočit v mžiku z vody, když se vaše drápy mohou pohodlně zabořit do nabídnutého kusu lidského masa.

Vypouštím vodu a sprchuju se. K nohám mi stéká růžová voda. Posvátná krev, oslík, který vykrvácel na Štědrý den, původce utajeného znásilnění. Všechno zlo ze sebe smývám, voda se pročisťuje.

Zahlédnu se v zrcadle. Mám lesklé oči a lesklé rty, se zahojenými puchýřky. Mám vodnaté duhovky a rudá bělma. Už je pozdě. Vysychám.