Už nemohu, je toho příliš. Pátá je slast. Banalitky a jedna karta.

Půjde-li to takto dál, nedožiji léta. Ovládá mě apatie a ve slabých chvílích mne pathos zaplavuje. Nemohu normálně mysleti, nemohu normálně žíti. Být cílem výsměchu a škodolibosti - mám to zapotřebí? Mohu se vůbec s těmi lidmi dále stýkat bez černých vzpomínek na zažité chvíle čisté bolesti? Je toho na mne příliš a mohu být jenom rád, že jsem tak daleko od domova.

Již jsem to nemohl vydržet a pustil jsem Čajkovského Pátou. Rozbouřené hladiny mysli zaplavuje slast.

Má v této situaci vůbec cenu psát o dnešních banálnostech? Že jsem ráno našel pod oknem procházet se bažanta? Že mi Mára zpíval Rusalku? Že se opět o kus pokročilo s Felixem? (Ctirad mi dal jako ocenění mé práce čokoládovou sušenku.) Že jsem si koupil koprové chipsy u té pihovaté Švédky? Copak mohu tato themata dále rozvíjet?

Je to ošklivá a zlá hra, která je se mnou hrána a z rozjetého vlaku neodvážím se vyskočit.

Po deseti dnech slyším Čajkovského a chápu, že je nutno, ne možno, žít, ač sázím na jedinou svou kartu. Vždyť to všechno mohl bych brát jako lehký žert - proč mi to není umožněno? Však nakonec skončím jako ta Dita Saxová, bez minulosti a bez budoucnosti, jen v přítomnosti lehký otisk a pád ze srázu.

Chtít klidně žít? Je to snad tolik? Jen nechat do sebe kopat a pevnější si stavět ulitu. Jen vědět, co je čí, a nesahat na nic, co mi nepatří. Jen nemyslet dál a víc už nic.