Sobota u moře. Gogo pláče. Vedení deníku. Mostujeme a kupuji si pistoli. Závažné události a milostné dopisy.

Chýlí se mi pobyt ve Švédsku ke konci. Dnes je sobota, den volna, za chvilku mám jet k moři. Ani se nezdálo, že to už jsou tři týdny.

Gogo pláče, že jsem zahesloval webovou kopii deníku. Není to tak docela pravda, jenom jsem jej přesunul na jinou adresu (a není skutečně těžké jej najít), ale důvody k tomu jsem měl. Tížila mne vina (ať už skutečná nebo domnělá) autocenzury, a teď už zase nejdřív píšu a až pak přemýšlím, kdo to bude číst.

Samotného mne překvapuje, že jsem schopen připsat sem každý den jeden záznam. Nebyl bych schopen vést si deník pravidelně, i když by to jistě bylo zajímavé (pro psychoanalytika), ty hranice dané životem zde jsou už na hranicích únosnosti a snesitelnosti.

Jdu si číst.

Pobyt v Malmö byl nepříjemný, co se počasí týče. Město jsme jen tak proběhli a koupili si pár hloupostí v Ráji kutilů. Já koupil lepidlovou pistoli; děsně šikovná věc, když člověk potřebuje někoho zastřelit lepidlem.
Pak jsme jeli k mostu do Dánska. Když je člověk u příjezdové cesty, tak se mu na té osmiproudé dálnici nezdá nic podivného. Od mořského břehu je to pohled monstrozní. Vítr tam shodil zátarasy, takže jsme se dostali až velmi blízko (a málem spadli do moře), ale všechno dobře dopadlo. Nebyli jsme tam jediní, stálo tam u břehu pár dalších aut, ale všichni ostatní kombinovali ten pohled s pohodlím a byli zalezlí, ani okénko si neotevřeli.

Pak jsem zalezl do práce a debatoval s Gogem o závažných událostech životních. Toto téma nám vydrželo přes změnu na letní čas (poslal jsem domů SMS, ať si nezapomenou přeřídit hodinky) až do nějakých pěti či kolika, v to brzké ráno napsal jsem ještě mail B., vyjádřil jsem v něm po pravdě všechno, co cítím a jak se cítím, snad jsem dobře udělal a nebude ze mne mít legraci. Milostné dopisy jsou samy ve velmi obtížné pozici už jenom tím, že jsou, protože tím, jak jsou později čteny, nepřenáší se do nich to kouzlo okamžiku, a mohou tak často působit až směšně. Snad ten můj nedopadne také tak... Viz Marie, vrať se.

Šel jsem tedy spát velmi pozdě, uklidňovalo mne jen to, že nedělní práce začíná až ve dvě hodiny odpoledne.