Mládnu v půlnočním slunci. Šroubovák, pizza a kanec, divoký vepř. Závažná otázka. Virtualita osobnosti. Ukousávám květiny.

Za patnáct minut bude půlnoc, a přece svítí slunce. Jak marné zdání zdají se všechny sny a přece cítím, že zase mohu žít, že se vracím a že mládnu, všechno to dělám s úmysly nejčistšími a třeba právě proto jednou narazím a třeba právě proto budu jednou děsně zklamán a budu plakat a nadávat si, ale nešť, stojí to za ten let a stojí to za to žití.

Dnes přivezli nové monitory, 17 palců, jen ještě grafickou kartu musím vyměnit, tj. po šroubováku se poohlédnout a pak doufat, že Linux vydrží. Práce se zase povedl pěkný kus, že jsem si i pizzu na večer zasloužil, s Kasperem pohovořil, příběh o kanci, tom divokém vepři, a Bivojovi vyprávěl, skriptování ho učil, až se jako malé dítě radoval.

Cestou z práce mě napadla závažná otázka, ale zase jsem ji zapomněl; považoval jsem ji (když jsem o ní přemýšlel) za skutečně velmi zásadní, a proto mne to teď velmi mrzí. Je v tom taková pachuť ztracenosti a prázdnoty.

Nechci psát přes půlnoc, jen pár minut mi zbývá.

Čím to, že Internet tak mění osobnosti? To je její ztráta a opětovné virtuální nabytí tak vyzývavě lákavé, že nutí ke změně? Jenom v krátkosti chci říct myšlenku, kterou bych rád měl zapsanou: Pěstuje člověk rostlinu a má představu o tom, jak má vypadat, ale ona roste jinak a tomu člověku se tedy zdá křivá a ošklivá, protože ji chtěl jinou, a tak ji různě narovnává a překrucuje a rostlinka úpí. Ostatní to marně chápou, protože nevidí ten člověkův ideál, nemají s čím srovnávat. A pak ten člověk najednou pochopí, že je to on sám, že on je tou rostlinkou, která narostla jinak, než si představoval, a že se zbytečně snaží měnit sám sebe.

A od toho uvědomění je to stejně ještě daleko k tomu, aby ten člověk poznal, že ideál, který nosí v hlavě, není o něm, o té jeho rostlince, že je o tom druhém a že ho má hledat a najít. Protože sedmikráskám se mají ukusovat květy. Opravdu tomu věřím.