Nechce se mi vstávat. Poznávám Kaspera. Nakupuji a volá mi babička.

Již čtvrteční večer jest, čas jak splašený letí. Dnes mnohé se stalo a mnohé též nestalo. Též se staly věci, o kterých není mi nic známo, a též se staly věci, o kterých nevěděl jsem, že se měly stát.


Ponejprv nutno zdůraznit, že buzení ranní se dnes nekonalo a já spal klidně až do půl osmé, což zapříčinilo, že se mi vstávat pranic nechtělo a jen s obtížemi jsem se stihl nasnídat. Neodolal jsem přesto a v časovém presu jednu kapitolku Dity si v mžiku přečetl. Odhaduji, že již v pondělí bych neměl co číst, a tedy požádám Ctirada o zapůjčení některé z jeho knih.


Již se tu pečlivě zamyká, málem jsem se nedostal ven a ted večer zase dovnitř, budu muset vykoumati, jak ten zámek vlastně funguje.


Stále čekám na zprávu o Ludwigovi. Chlapeček můj si celkem spokojeně žije, žel ty neznámé výsledky testů krevních znervoznují mne a plaší. Snad každou chvíli rozezní se telefon...


Z hlediska práce celkem veselo je, již správně funguje login i logout (i když tam možná ještě nějaké nepřesnosti jsou, ale to se časem vypaří), zítra již jen pár věcí dodělám a vše řádně zdokumentuji. Radosti bude na Starém Bělidle až běda!


Kaspera jsem dnes poznal, trochu se skripty mu radil, a že prý zítra rozhodně musíme někam vyrazit, tož ani nevím, zda stihnu zapsati svůj záznam deníkový - nechám se překvapiti a v nejhorším kratší noticku popůlnoční učiním.


S diplomkou nehýbu, na matfyz nemyslím, jsem tedy ostuda, ale o víkendu plánuji to silně napravit!


Opět jsem byl dnes nakoupit, mnoho věcí jsem přinesl a mnoho peněz tam zanechal, ale po čase zase maso mám, jakési karbanátky a tlusté párky, dobrou omáčku, jogurt litrový, pomeranče a mnohem mnohem více. Možná snad i jogurt ještě dnes večer otevřu, sám nevím. Ted si čaj vařím, v kanceláři již jsem se najedl, přes poledne polévku jsem měl a housky s paštikou dojídal.


Ráno jsem stanici rozhlasovou s klasikou našel, je to velmi milé a prostředí hned jest přívětivější. Ted k večeru hrají jazz, lehce melancholický.


Včera téměř v noci báseň jsem složil, hned jsem pookřál. Jistě mi ta delší odmlka prospěla, ted už ale cítím, jak nabírám sílu k dalším výtvorům.


Volala mi babička, že se jí má kniha Ve jménu života vašeho hořím velmi líbila, to mne velmi těší a jsem tomu rád. Přesto přiznávám a uznávám, že jsou to básně ponuré a že bych měl vést sám sebe k většímu optimismu, abych vůbec přežil a neskončil na ploše šikmé a setmělé, na ploše hluboké deprese, na ploše, odkud již není nikdy návratu.
Však plané řeči, protože tak stejně skončím, ať dělám co dělám. Jen se tomu příliš nepoddávat, jen neváhat a věci včas dovést do konce, než zatmí se mi před očima.


Hodlám popíjet čaj a pojídat sušenky ve společnosti slečny Dity, tak tedy zase zítra, možná ve zkrácenější verzi, než dnes jsem učinil, ale jistě veseleji, budu tak veselý, jak jen budu moci, a to jsem prosím schopen být velmi veselý, jen se mi nestává často, že bych po tom toužil nebo to situace umožňovala, a tedy tento stav příliš často nevyvolávám. Ach, ty neprojevené stavy vědomí!