Nuda a pozdvižení. Výpisky a sprcha. Je jedenáct a možná je už víc. Jen pár slok. Pohled na třísky. Až na kost. Koncert bez klavíru. Sprosté slovo.

Krásně jsem se vyspal, až téměř do desíti. Waltari mne už docela nudí, je velmi rozvleklý, asi sáhnu po něčem jiném.

Nastěhovala se sem nějaká rodinka, je tu docela pozdvižení, pořád někdo huláká, dupe, křičí, bouchá, inu, mladost - radost. Dopoledne snad ještě chvilku juknu na diplomku, nejdu do práce!, ani mě nehne, dneska mám od programování pokoj, amen.

Jdu si dělat výpisky z četby. Ráno v posteli mne napadla báseň, ve sprše pak druhá. Obě jsem zapomněl. Mám to zapotřebí?

Je půl druhé. Četl jsem si o Churchillovi, dělal si výpisky ze Seiferta a spol., už toho mám téměř dvě stránky, a psal jsem. V tomto vyváženém čase odpočinku, a přitom ve smutku, že jsem ty ranní verše již zapomněl a již nikdy se mi nevrátí, jen na základě toho, že jsem pohlédl na hodinky a zjistil, že je krátce po jedenácté, napsal jsem báseň o tom, jak cítíval jsem se, jak dobře se mi o tom píše teď, když už v tom marasmu nežiji! Druhá báseň je velmi osobní, lyrická a radostná, snad i milostná, a proto věnovaná, trochu Gellnera z ní cítím, ale bylo to nechtěné, možná ji ještě přepíšu. Někdy je těžké psát, když tolik lidí přede mnou už psalo. A že se zase vracím k tomu Seifertovi: K milionům veršů na světě / přidal jsem jen pár slok.

Je tu děsná zima. Na chvíli jsem byl nucen zalézt plně oblečen pod peřinu... každou chvílí se má Ctirad ozvat, kde se zdržel? Že jsem přeci jen nešel do práce, tam je alespoň teplo. Nouze naučila Dalibora housti, mne zima donutila obouti si boty. Je snad zima také tak dobrá učitelka jako bída? A jak velkým učitelem je strach? A morálka? Touha?

A vůbec, co mi po tom? Co mi po tom, dokud zase žiji?

Krásně a odpočinkavě jsem strávil den. Se Ctiradem jsme nejprve byli v "lese", tam, kde býval les, než přišla vichřice a porazila stromy, třísky z nich nadělala a pustou pláň za sebou zanechala. Šokující a ohromný pohled.

Pak mne zavezl k sobě domů, kde jsem se s jeho ženou a dětmi seznámil, pozdní oběd měl, večer příjemný strávil až do jedenácti večer. Oběd výborný, děti v pubertě, radost až na kost.

Diskutovali jsme o umění - literatuře, obrazech, hlavně však o hudbě, Ctirad hrával na klavír, teď už je trochu z formy, ale nakonec jsem jej vyprovokoval a šli jsme hledat noty k Mozartovu 24. klavírnímu koncertu - nenašli jsme, jen desku z edice Minus One, kde orchestr hraje bez sólového nástroje, skvělý nápad, mimochodem. Tak tedy příští víkend, snad k tomu dojde, noty se najdou a něco se zahraje.
Vyzpovídal jsem se ze své lásky k Fillovi, Gardinerovi, ... k hudbě a k dirigování zvlášt. Mám dojem, že jsem jej velmi překvapil, ačkoli na závěr při Smetanově Blaníku již se mu klížily oči.

Nyní užiji ostrého slova, které sám nemám ve svém slovníku, ale není zbytí; snad to byl Werich, kdo tvrdil, že slova jsou sprostá jen tehdy, když se sprostě myslí. Ctirad je zřejmě jediný člověk, který má doma nad klavírem obraz píči.