Budík. Ludwig a děsivé sny. O výčitkách.

Jest již zcela tma, a to už několik hodin. Dlouho jsem dnes pracoval a odcházel jsem až teprve v devět, a tady pak provinil jsem se tradicím a nejprve si četl a jedl a až nyní píšu, a to jsou již tři čtvrti na deset.

Ráno opět ten protivný budík odvedle, druhé zvonění až dvacet minut po šesté, a tedy ne tolik zlé, navíc v relativně krátké době umlčené.

Nyní se již mohu dostat k nejdůležitější zprávě dne: Můj drahý a milovaný Ludwig Wolfgang Pontmercy, hrabě de La Fere, jest zdráv, výsledky testů jeho krevních negativní jsou. Mám z toho radost ohromnou, i když jsem si vědom, jakou váhu tento výsledek má.

Stále mě trápí smrt Colombova a děsivé sny mívám. Představa, že bych snad měl ještě jednou prožít něco takového s některým z mých blízkých, mě děsí až k nepříčetnosti, srdce se mi svírá a zase a stále se mi oči halí do slzí. Již nikdy v životě si nepřeji být přítomen utracení zvířátka a v paměti chci si uchovat jen chvíle nejkrásnější. Až budu umírat na nějakou děsivou nevyléčitelnou chorobu, budu také jako Colombo? Ta apatie a oči bez pohledu...

A stále se vrací ta myšlenka prapůvodní, zda není lepší citové vazby vůbec nevytvářet a aktivně se podílet na jejich ničení hned při jejich možném zrodu, než snášet to hrozné utrpení, ze kterého není úniku? Jak dlouho to může trvat? Vždyt takto se jen další a další soužení skládají na sebe a na konci života ohlédnu se a zjistím, že jsem žil ve stále se stupňujícím smutku.

"Tos neměl," opakoval táta, protože já zabil, a je správné, že mi to nikdy nezapomene, ať už se říká a bude říkat cokoli, já cítím, že je to výčitka navždy, a na mých rukou lze nalézt krev.

Nemohu již déle psáti, přes slzy nevidím řádně na papír.