Pomalu zjištuji, že místo abych zde suše popisoval každodenní události, byl nestranným pozorovatelem a zapisovatelem, decentně vše líčil a s odstupem komentoval, tak tedy místo toho všeho po hlavě se vrhám do všeho a následně pak explicitně líčím své rozporuplné pocity.
Až si za třicet let sednu k přečtení tohoto deníku, nepoznám už nic z těch událostí a bude mi jen divné, co jsem to tehdy na konci dvacátého století v tom Švédsku vůbec prováděl. Však ne, tato situace nenastane, neb jsem proti ní pojištěň svým písmem, které tak nepřehledné a chaotické jest, že za pár let bude zcela k nepřečtení, a to bude zánik deníku (co s webovou kopií? též smazat?).
Stejně jako včera zastihl jsem v rádiu poslední dvě věty Eroicy, dnes ráno hráli Schubertovu Krásnou mlynářku, mile mne překvapilo, že jsem své nejoblíbenější písně Schubertovy poznal hned v prvních náhodných taktech, téměř jsem ustrnul, na mysli mi pochopitelně vytanulo PJ, a ted marně přemýšlím, zda šlo o ročník 97 či 98. Kloním se k tomu dřívějšímu.
Z litrové krabice teď upíjím bílý jogurt (při kupování se pozná tak, že jsou na obalu fotky Arabů, to teda nevím proč) a chýlí se k deváté hodině, zdá se, že Ctirad se zdržel, že bych šel zase jednou do práce pěšky?!
Šel jsem a už jsem zpátky.
Dlouho jsem teď seděl v křesle a uvažoval. O věcech závažných a o věcech nezávažných, dopředu i dozadu, jsem v posledních dnech (a buďme konkrétní, od toho telefonátu) tak neuvěřitelně klidný a duševně soustředěný, tak mírný, tak spokojený a štastný, až se cítím skoro vyzrálý, skoro dospělý. Nemyslel jsem si, že bych kdy dosáhl takového stavu, je v tom i jisté vnitřní vzrušení, nekontrolovatelné sice, ale přesto tak radostně pohodové. Sám sobě se divím a sám sebe překvapuji.
Dal jsem do pořádku monitor, takže již běžím na dostatečném rozlišení, zabudoval jsem Abrahama do Felixe, pravda, je trochu očesaný, ale krásně funguje. Historii jsem přidal a krátké textové zprávy dobudoval, i trochu s designem si hrál... Za ty dva týdny tady (už!) pohli jsme se neskutečně dopředu.
Cestou z práce napadla mne myšlenka, tentokrát se mi podařilo ji nezapomenout. Jde o pásmo básní Seifertových o TGM, uvozené nějakými texty a hudbou, toužím po tom, aby to přednášely děti, ať už se blíží věku pěti nebo patnácti let, živě to vidím před sebou, byla by to nádhera, teď ještě sehnat čtyři až 12 dětí a začít zkoušet.
Chybí mi režie, sám netušil jsem jak, kdeže jsou časy letní a Richard Freshman, kdeže jsou časy Angeliky a Jesuse Christa, tak dávné! Hned v dubnu nutno (!) obnovit Klasické večery, stůj co stůj! A cvičit! Cvičit, ať mi ruce neumdlévají v polovině symfonie.
Svůj slib ohledně dvou básní veselých jsem splnil, báseň věnována Salome. Jinak žádné přírůstky.
V rádiu se zbláznili, pořád opakují Mozart, Salieri, Rimský-Korsakov, a nic nehrají, vždycky dlouhá pauza a zase Mozart, Salieri, Rimský-Korsakov. A teď dokonce mluví nějak polsky nebo rusky nebo co to je - vypínám. A hle, zalekli se mého vyhrožování (však jsem jej myslel vážně!) a začli hrát, budiž jim to přičteno k dobru.
Zítra jdu navštívit Ctiradovu rodinu, jsem sám zvědav, jak na mne zapůsobí. Ted ještě trochu Seiferta, hruškového kompotu a zalehnout a číst si, číst a snít, snít a žít.
Žádné komentáře:
Okomentovat