Sportem k veselé mysli!

Inu, sportuji. Abych byl silnější, zdravější, veselejší. Ale nefunguje to.

Na mou podzimní melancholii nepomáhá ani sport, ani citrusové plody. Ba ani hudba ne. Ruka vybírající cédéčka tak nějak neomylně sahá po Brucknerovi...

Ale k tomu sportu. Když už se mi doma měsíc válela permanentka do bazénu, rázně jsem se rozhodl, že ji nepromarním a půjdu plavat. Ba co víc, že budu chodit plavat pravidelně. Třikrát týdně. Nebo aspoň třikrát do měsíce. A tak jsem v neděli naběhl poprvé do místního bazénu, usilovně plaval tam, pak zpátky, pak zase tam, pak zase zpátky, pak jsem to vydýchával, plaval opět tam, ale už to moc nešlo, no nebudu vás napínat - uplaval jsem 200 metrů a celý rozklepaný jsem šel domů.

Já mám totiž ke sportu vřelý vztah. Můj otec proplakal několik nocí poté, co mi v mém raném dětství obul brusle a postavil mě na led. Pochopil totiž, že ze mě hokejista nebude. Tatínek byl kdysi hokejistou, ale pak potkal maminku, a ta mu to rozmluvila.

Na hodinách tělocviku jsem zastával názor, že nemá cenu se uštvat před písemkou z matematiky. Stejně, když jsem se moc a moc snažil a foukal dobrý vítr, dohodil jsem granátem až 15 metrů (jen jednou v životě, bylo mi čtrnáct a měl jsem před sebou celý svět), zatímco když jsem se nesnažil, dohodil jsem 11 metrů. A to není rozdíl, který by stál za snahu.

Vysvětlil mi to tělocvikář na jakémsi braném cvičení. V pláštěnce a s igelitovými pytlíky na rukou a na nohou jsme běhali po lese a pak jsme odhazovali granáty co nejdál od sebe. Hodil jsem svých jedenáct metrů. Jseš mrtvej, jseš úplně mrtvej, křičel na mě tělocvikář a zuřivě foukal do své píšťalky, až celý zrudnul a naběhly mu boule na krku. Jseš mrtvej, to tě zabilo! Víš ty vůbec, jak vybuchne granát? Jsi v kráteru, úplně mrtvej! Snažil jsem se tvářit, že jsem mrtvý v kráteru, a tak jsem si lehnul. Co si leháš? Vypadni odsud, jsi mrtvej, už nehraješ, ztratili jsme kvůli tobě bod! Dodnes vím, že kdybych se někdy dostal k odjištěnému granátu, nemá cenu jej zahazovat.

Jako individualista jsem měl (a stále mám) přirozený odpor ke kolektivním sportům. Mužstvo, ve kterém jsem byl, mě vždy milovalo, protože jsem se odmítal vrhat za míčem, případně jsem před ním uhýbal. To bylo na tebe, debile, řval tam někdo. Co se rozčiluješ, vždyť je to jenom hra, holt jsou lepší, odpovídal jsem flegmaticky a vzdával hold protihráčům, kteří tak fikaně zasmečovali. Jenomže jsem byl často jediný, kdo to považoval za pouhou hru. Všichni ostatní  považovali prohru za svou osobní potupu a v případě vítězství hurónsky slavili. Já šel povzbudit zdeptaného soupeře.

To všechno uvádím na vysvětlenou, proč jsem už toho měl po dvaceti minutách ve vodě docela dost. Vlastně jsem byl rád, že mě nechytla křeč do lýtka.

Jenže já jsem vytrvalý sportovec. V pondělí jsem si dal pauzu, což je nutné kvůli tomu, aby mi nenarostly žábry, a v úterý vyrazil opět plavat. Tentokrát jsem vydržel celých třicet minut, ale to jenom proto, že jsem místo plavání ve vodě běhal. To jsem vyčetl ze svého oblíbeného časopisu Men's Health. Uběhl jsem padesát metrů, podlomily se mi nohy a šel jsem pryč.

Ale ten pozivní vliv plavání je nezanedbatelný. Ráno nejsem schopný vstát z postele, jak mě všechno bolí, přes den nestojím za nic, jsem ospalý, nevyspalý, nedospalý, unavený, zničený. A to chci ještě chodit jednou týdně bruslit!