Co dál? To mlha oku zahaluje...

... a mnoho skrývá zkalenému zraku, tajemství hrozná! - prokletí!

Marigoldův komentář o mém "značném posunu v kvalitě literárního projevu" a proměně "viditelně mírně neohrabaných zápisků" v "prakticky literární skvosty" mě opět vede k úvahám o nutnosti něco s Chininem udělat. Čímž nemyslím vydat jej knižně.

Krok stranou: Když už jsme u toho Marigolda, až dnes jsem pochopil, proč chodil po Ženevě v poněkud netradiční košili barvy boloňské omáčky.

Už dříve jsem potichu a nenápadně, a tedy i bez větších protestů ze stran p. t. čtenářstva, opustil ideu deníčku. Psát si deníček je blbost. Každodenní příhody jsou po čase nudné, k nečtení a k nepsaní.

Snažil jsem se přejít do úrovně glos, osobních postřehů, názorů. Jenže témat, která by se mi zdála dostatečně zajímavá a dostatečně kontroverzní, není mnoho. A já trvám na časté (tj. minimálně denní) aktualizaci. A když už se objeví něco, co by opravdu stálo za sledování, týká se to obvykle jen úzkého (zasvěceného) okruhu čtenářů.

Kdysi jsem veřejně prohlásil (ale teď to bohužel nejsem schopen dohledat, a tudíž neručím za doslovnost), že bych byl nerad, abychom jen zveřejňovali své deníčky bez jakýchkoli literárních ambicí. Stalo se. Ale nemusím být u všeho, že. Tudíž jsem se rozhodl Chinin a) ukončit, b) předělat.

Na ukončení teď nějak nemám žaludek a na předělání nemám čas. Chci říct: štěkám a jedu dál.

Ale dlouho nepojedu. Zůstanu asi u Kulturníčku a rád bych si vyšetřil trochu víc času na gramec, ale potřebuju od ledna rozjet tři větší projekty. A to už by literární úroveň Chininu silně pokulhávala za nároky, které na něj kladu.

Je mi to tak trochu líto. Ale tento můj čtvrtý vážný pokus o časopis mi dává naději, že ten příští, pátý, má alespoň nějakou šanci na úspěch.