Ať žije nostalgie - ale co zítra?

Když my byli mladí, bylo všechno lepší. To je jasný. I ty počítače byly rychlejší, nepadaly a byla s nima legrace.

Před dvanácti lety touhle dobou, tedy v pátek v pět večer, jsem ještě seděl ve školní počítačové laboratoři a resetoval jsem počítač TEMS-80 (s procesorem 8080 či jeho napodobeninou) - a to tak, že jsem kovovou propiskou jezdil po sběrnici. (Pochopitelně to bylo přísně zakázané.)

Zatímco dneska si zvesela palmuju nebo si klikám v NetBeans a tvářím se, že vyvíjím aplikaci, tenkrát jsem programoval v asembleru na papír, pak ten program pomocí kódovací tabulky přepsal do strojáku a nakonec přeťukával stroják do počítače pomocí hexadecimální klávesnice.

Tenkrát je totiž kouzelné slůvko. Tenkrát všechno fungovalo. Tenkrát bylo vrcholem pololetí, že se nám pomocí větráčku a tepelného tělíska podařilo udržovat v okolí teploměru konstatní teplotu. A dneska? Všechny ty internety a další vymoženosti...

Jenže co za dalších dvanáct let? Nebo za dvacet čtyři let? Budeme vzpomínat, jaké jsme tenkrát měli krásné blogy? Budeme říkat, že jsme tenkrát měli počítače s klávesnicí? Že to tenkrát byly zlaté časy, kdy se na jedno DVD vešlo pár giga?

Pojďte děti, dědeček si zavzpomíná, jak tenkrát stahoval deset giga přes dvě minuty...