Jak jsem psal kinoautomatovou povídku

V tomto článku si vás dovolím vyvést z několika zásadních omylů, do kterých jste pravděpodobně upadli, a zároveň odhalím děsivé spiknutí.

Přečetli jste si povídku Po představení? Pokud ne, tak to před čtením tohoto článku napravte.

Zásadní omyly

Tak tedy za prvé a ponejprv: Kinoautomatová povídka není totéž, co povídka na pokračování s hlasováním "co bude dál". Povídkoautomat je celý napsán dopředu, včetně všech svých větví.

Za druhé: Taková povídka obsahuje pouze jeden příběh. Možnost volby pokračování je vždy jen iluzí. Hlasuje se pouze o věcech podružných a naprosto nepodstatných (Má jít doleva nebo doprava? Má zvednout pistoli nebo ji nechat ležet? Má jí ustřelit malíček nebo nemá?). Důležité je vzbudit ve čtenáři pocit, že je strůjcem příběhu. Optimální je jej na konci obvinit, že za všechno může sám. Kdyby hlasoval jinak... Omyl, příběh je jen jeden a vždycky dopadne stejně.

A s tím související za třetí: Po každém hlasování jsou (pro jednoduchost) dvě větve. Počet větví po dvou hlasováních není čtyři! Hlasování jsou lineárně uspořádána a ať si vyberete libovolnou odpověď, vždycky se dostanete ke stejné otázce - totiž k té další.

Děsivé spiknutí

Povídku Po představení jsem na internetu publikoval celkem třikrát. Třikrát jsem položil tři stejné otázky a třikrát jsem na ně dostal stejné odpovědi. Ať už hlasovali tři lidé nebo (díky neplacené inserci v PNB) dvacet čtyři lidí, vždycky zvítězila stejná varianta: ano - ne - ne. Odpovědi, u kterých je větší šance, že vše dobře dopadne. Je to děsivé spiknutí útlocitných. Jsou někde mezi námi - a hlasují...