Test francouzštiny: Částečný úspěch

Tři příběhy během dvou dnů: Tak bohatý mám život. Až do včerejška jsem netušil, jak už jsem ve francouzštině zběhlý.

Příběh první: Kupuji disk

Včerejší nákup USB flash disku probíhal přesně tak, jak jsem očekával. Suverénně jsem pronesl našprtanou větičku, prodavač zavrtěl hlavou a já šel o dům dál, kde mi mohli prodat to samé, ale o 11 franků dráž.

Jenomže taková našprtaná věta, to je záludná věc. Chvíli ji umíte, pak se vám slovíčka popletou a už je s vámi konec. A tak jsem v druhém obchodu šarmantně požádal o disk s kapacitou 226 MB. Prodavač se na mě podezíravě podíval.

Zase nějakej šoumen, co se vůbec nevyzná v počítačích a jde si koupit něco, o čem četl v Cosmopolitanu, myslel si. Bude vám vyhovovat 256 MB? - otázal se. Byl úlisný jako řezník, kterému se podařilo ukrojit o pět deka víc bůčku. Jistě, přisvědčil jsem, protože mi na nějakých pěti decích nesejde. Načež mi položil záludnou otázku, které jsem nerozuměl. Na je to všechno? to bylo příliš dlouhé. Oui, odpověděl jsem.

Votre nom? - smečoval prodavač a já pochopil, že se mně ptal, jestli už jsem u nich v obchodě někdy něco nakupoval. K mému štěstí to mé oui bylo pravdivé. Pak jsem se dočkal i té otázky, kterou jsem očekával, odsouhlasil jsem, že je to všechno, vyplázl jsem sto deset franků a odnášel si vysněný disk. Těch čtyři a půl centimetru na délku (plus konektor) je fakt nechutných. Ale konečně můžu tahat data nejenom do práce, ale taky z práce.

Příběh druhý: Konverzuji na večírku

Na halloweenském večírku po mně kostlivec hodil okem a do vlasů se mi zamotal pavouk. A já byl tak rozdováděný z toho, že se mi povedlo díky mé brilantní francouzštině něco nakoupit, že jsem se rozhodl, že už nikomu nebudu vykládat, že francouzsky neumím, ale prostě zapadnu do společnosti.

A skutečně, mé vulevúdansé zabíralo, když konverzace vázla, tak jsem pronášel moudra jako to je hezký Halloween, na výtku, že málo tancuji, jsem třemi slovy vysvětlil, že mi ty diskotékové hity nějak nesednou a že bych ocenil třeba valčík, později jsem si dokonce objednal tango.

Metoda vedoucí k zaručenému úspěchu byla prostá:

1. Říkej jen takové věty, které ostatní očekávají. I když v nich uděláš chybu, stejně pochopí, co jsi chtěl říct, protože to pochopili už před tím, než jsi začal mluvit.

2. Pokud nějaké skovíčko neznáš, řekni místo něj něco jiného, ale potichu, aby to zaniklo v rámusu. Slovíčka, která bezpečně znáš, naopak zdůrazňuj.

3. Pokud ti někdo položí otázku, které nerozumíš, neodpovídej. Pouze nasaď výraz č. 17b - no co asi myslíš?

Hřebem večera bylo, když jsem se přitočil k Natálce a svěřil se jí, že mi vrtá hlavou, proč chodí do tanečních a předstírá, že neumí tančit, když tady na parketu tak řádí. Natálka vytřeštila oči, protože naše taneční hodiny probíhají krome úvodního ca va zcela mlčky. V domnění, že jsem do dnešního dne neznalost francouzštiny pouze předstíral, abych mohl tančit hned vedle tanečního mistra a dobře viděl jeho kroky, se Natálka rozpovídala a v pěti minutách se mi svěřila snad se vším, co souvisí s ní a s tancem, a možná ještě s něčím navíc. C'est la vie, pronesl jsem moudře a vzdálil se. Z toho jejího monologu jsem nepochytil ani slovo.

Příběh třetí: Sháním knihu

A konečně jsem dnes vnikl do jednoho ženevského knihkupectví. Protože se mi nechtělo trávit moc času prohlédáváním regálů, zašel jsem hned za prodavačkou a svou bezvadnou francouzštinou se otázal, zda náhodou nemají knihu, kterou sháním. Prodavačka se na mě útrpně podívala a řekla: Bohužel, takové knihy zde nevedeme. Zkoušel jste už to velké knihkupectví tady za rohem?

A já pochopil, že jsem byl odhalen. Prodavačka na mě totiž mluvila anglicky.