Lepší se stěhovat, než vyhořet

Vášeň pro precizní tajmink.

Je 7.55 a umývám poslední kousek nádobí. Jen si trochu oddechnu, a už se ozve zvonek a už to jede, už to frčí.

To se stěhuje, a to a to a to, a tohle zůstává, to zůstává, to se stěhuje, sapar, sarest, saparsarest, Ludwig to řeší úprkem, a po pěti hodinách je dílo dokonáno. Následuje hopsání po krabicích zakončené skoro až únavou.

To načasování je ovšem pekelné. Celé úterý jsem se k tomu odhodlával, že musím vydělit věci, které tu zůstanou. Věděl jsem, že to bude trvat dlouho. Ale nějak jsem měl (zcela oprávněně) pocit, že když začnu až večer, a půjdu spát až ve dvě, a pak vstanu už v šest, že to do těch osmi stihnu.

Stěhování do Ženevy probíhalo velice podobně, jen páni stěhováci dorazili o půl hodiny dřív. Tak jsem je poslal balit ložnici, že to nádobí mezitím domeju.

Jenomže tenkrát jsem si nechal jen kufr a baťůžek. Teď mi tu zůstalo věcí až moc. Deset kubíků věcí zmizelo, a já pořád nevím, jak moc mi chybí.

Ale jedno už jsem si ujasnil. Finále se blíží.