A pak si Enimen sundal ponožky

Byla už totiž půlnoc.

Popisovat to od začátku asi nemá cenu. O půlnoci ze soboty na neděli jsem se nalézal v jedné chomutovské hospodě se svými bývalými spolužáky. Diskutovali jsme o závažných otázkách partnerských vztahů.

Závěr diskuse nebyl valný, v podstatě jsme jen přisvědčili známé pravdě, že zlom ve vztahu nastává v okamžiku, kdy před sebou partneři bez problémů prdí.

O 24 hodin později si přede mnou Enimen bez problémů sundal ponožky. Je to také nějaký zlom? Že bychom se v tom okamžiku stali kamarády? Nebo to byla jen laciná předehra k následnému odhalení jeho vypaseného bříška a bílého spodního prádla s droboučkými modrými kvítečky?

Z hospody nás vyhodili ve čtyři ráno. Šli jsme ještě pod kopec do Admirála, zůstali jsme už jen poslední tři. To bych nečekal, že zůstaneš zrovna ty, řekl mi Filip. Inu, když jsme se po maturitě loučili, táhlo mi zrovna na osmnáct a měl jsem před sebou krásných pět let bez alkoholu.

Doma jsem byl už krátce po půl šesté a věnoval svému tělu tři hodiny spánku. Jsem grand.

Odpoledne jsem se, sám nevím jak, ocitl na pražském nábřeží s nohama zaklíněnýma do lavičky a s lahváčem vedle svého chátrajícího živého organismu (to doporučuje Slovník českých synonym místo těla, kteréžto jsem použil již v předchozím odstavci) a čekal na Paželva and his band v lavóru.

Z uvažování nad tím, jak přinutit tisíc kilometrů vzdáleného Ludwiga, aby mi sdělil Paželvovo telefonní číslo (neboť se mi Palm jakýmsi nedopatřením nedostal do mého cestovního zavazadla), mě vytrhla až spásná myšlenka, že mnohem snáze k tomu přinutím dvě stě padesát kilometrů vzdálenou Mek Bílovou. A musím říct, že pokud bych měl srovnat ochotu její a Ludwigovu, drahý hrabě by se musel zastydět.

Krátce po telefonickém kontaktu pan Paželv dorazil, i se svými dvěma poklady Žábákem a Isoldou (jména byla na přání protagonistů změněna, skutečná jména má redakce k dispozici). Navíc přišel i jeden milý Nor, jehož jméno jsem již zapomněl, a budu jej tedy v dalším vyprávění označovat černým puntíčkem.

Paželv otevřel bílé víno. V té době jsem jen matně tušil, že "ta meg", které o jedno bílé víno, jedno červené víno a jeden norský akvavit později vykřiknu směrem k černému puntíčku, neznamená obyčejné "dotkni se mně". Tedy znamená, ale obvykle to prý volají dívky definitivně rozhodnuté v následující chvíli ztratit a již nikdy nenalézt své panenství.

Není tedy divu, že jsem na sraz s Enimenem přišel o dvacet později než dovolují mantinely naší polydekadentní společnosti.

Močil jsem do stejného záchodu jako před lety Jaroslav Ježek, zvolal jsem na uvítanou a zanotoval kousek z Bugatti stepu, abych navodil atmosféru. Já zvracel rejži nosem, kontroval Enimen, a to téma mu vydrželo celou dobu, co jsem jedl nakládaný hermelín. To je snad ještě horší než zvracet špagety, vysvětloval. Jestli jsem to pochopil dobře, tak rýže se sice může dostat stejně daleko jako špagety, ale ty pak aspoň jdou za druhý konec zatáhnout zpátky, zatímco rýže se musí vyfouknout pod tlakem.

Brzy mi začalo být smutno. Zavolej Gočovi, požádal jsem Enimena, a ten na mě vykulil očička. Blázníš? Je půl jedenáctý, ten už někde leží totálně zlitej.

Po druhém pivu mi prozradil, proč se snaží neblogovat, a pak už jsme šli k němu domů. Jen počkej, až uvidíš ty kraťasy, úplně hnědý, sliboval mi.

Klidně se vychčij do vany, dovolil Enimen Michalovi, který byl celou dobu s námi, i když to z předchozího textu není moc poznat. Po krátké diskusi o tom, jestli nemá digestoř moc nízko, se Enimen zhroutil na postel a usnul.

Čekáte nějaký šokující závěr? Jak je libo. V koupelně má Enimen na umyvadle tři zubní kartáčky a dvě zubní pasty. A kolem vany postává čtrnáct různých lahviček. Sprchové gely, tělová mléka, hydratační krémy, zjemňující pěny. Dám-li si to do souvislosti s tou rýží, zdá se, že o sebe tento mladý muž pečuje zvenčí i zevnitř.

Charles Bacon řekl: A má je pomsta.