Jak napsat esej

Aby to docvaklo.

Psát eseje, to je velká zábava. Můžete použít velká slova, za která by vás na blogu vypráskali, vytvářet geniální oblouky a nacházet nečekané souvislosti.

Protože když je člověk šikovný (a není nás mnoho, proč si to nepřiznat), dokáže polemizovat i v oblastech, kterým vůbec nerozumí. A tak jsem tedy na německého židovského marxistu nasadil knihy, kterými se obklopuji ve chvílích samoty (totiž Rozpravy s geometrií, Hledání jazyka interpretace a Postmodernismus pro začátečníky), trochu podusil ve vlastní šťávě, dosolil životní zkušeností, a výsledkem je skvost, druhý Koh-i-noor.

To podstatné ovšem je, že jsme tu esej psali dva. A tady nechť softwarové inženýrství zírá. Kdepak dohodnutí nějakého interfejsu, po počátečních neohrabaných pokusech (ona první a třetí odstavec, já mezitím druhý, ty mi ujíždíš, jak ho tam zapracuju?) jsme se prostě dohodli na jednom konkrétním bodu, na jedné špičce jehly, ke které ona dojde a od které já začnu.

Nutno říct, že jsme měli osnovu, bojový plán, za to jí náleží čest a sláva, že to tak šikovně vymyslela. Ale přesto to byl nádherný pocit, když jsem přiložil svůj text pod její a nebylo potřeba jediné opravy, všechno to k sobě sedlo, ba se i prolnulo, a chytrým odkázáním se na počátek to okamžitě budilo dojem kompaktnosti a - proč to nepřiznat - i odlesku jistého moudra.

Zdá se tedy, že - to je ta kouzelná formulka, kterou začínal můj text. Jak důvtipné, jak přesné. Jak okouzlující.

Zdá se tedy, že mě to baví. Slohové práce za úplatu zatím neposkytuji (i když je v tom velký byznys, to mi věřte), ale pokud potřebujete poradit s tématem, které mě bude bavit, jsou vám mé mozkové kapacity plně k disposici.