A všude tolik zášti, až to smrdí

Jsem citlivý chlapec. Ano, v nadpisech posledních pěti článků na Chininu je pět vykřičníků, ale jsou to vykřičníky citlivé. Když se v Pikové dámě Heřman zastřelí, rozpláče mě to. Včera se zastřelil třikrát, dneska ráno dvakrát.

Ve své citlivosti se nebráním zábavě, ba ani té nevkusné. Obhrouble a poťouchle komentuji pseudomoudrosti Lidových novin a dělám i horší věci. Dnes se například navezu do White Doga kvůli jeho článku Chinaski - co mi na nich vadí. Článek je zařazený do rubriky Šlendrián, což přesně odpovídá, nikoli však textu rádoby kritizovanému, ale textu rádoby kritizujícímu.

White Dogovi totiž záští bělají klouby (oj, to jsem dnes vtipný). Text písničky 1970 označí za ultrastupidní a následně dílo tzv. analyzuje, podrobí důkladnému kritickému zkoumání. Což se vylučuje.

Teď budu děsně chytrý a děsně vážný. Kritik nechť si vybere: buď ať zkoumaný objekt prostě zavrhne jako břečku, kýč nehodný zkoumání a debatování, nebo ať jej zkoumá a debatuje, ale s vědomím (hyperchráněného) kooperativního principu. Čímž mám na mysli to, že kritik předpokládá, že kritizované má smysl, že o něčem vypovídá.

Odbočka: Klasický příklad kooperativního principu v rozhovoru: - Jak to jde Jiřímu ve škole? - Bývá dochvilný. Předpokládáme, že odpovídající spolupracuje a skutečně odpovídá na otázku (a usuzujeme, že to tedy s Jiřím nebude žádná sláva). Stejně tak předpokládáme, že Picasso maluje čtverečky proto, že se tím snaží něco sdělit, a ne proto, že neumí malovat kolečka. V takovém případě (v případě uměleckého díla) je kooperativní princip hyperchráněn.

Spíš než po verších, je vhodnější text písně (či báseň) posuzovat jako celek. Jistě, můžeme se vysmát autorovi verše "Tygře, tygře, žhavě žhneš", protože tygr přece nerozumí lidské řeči, oslovení se opakuje (jaká vata!) a upozorňovat tygra na to, že hoří, je čirý nesmysl. Takovéto výklady prostě zákonitě míří špatným směrem.

A tak tedy White Dog nepochopil, že rok 1970 je pouze symbolem všech těch roků v socialismu, nepochopil termín Husákovy děti, protože Gustavu Husákovi se holt v roce 1970 žádné děti nenarodily (a s despektem přidat před funkci prvního tajemníka ÚV KSČ jen, to už zavání ztrátou paměti), nevšiml si absurdního dorůstání Husákových dětí do Kristových let a zcela mu uniklo, že fráze a tlachy jakej pán, takovej krám, nehas, co tě nepálí, co můžeš, sleduj z povzdálí jsou uvozeny veršem naši mi vždycky říkali.

Podstatou White Dogova příspěvku je prosté sdělení: Nemám rád Chinaski. Není třeba takové sdělení zdůvodňovat. Ale když už, tak by ty důvody měly být pádné a srozumitelné. A ne vycucané z prstu a kulhající na obě nohy, které si namohly při procházení webu Českého statistického úřadu.

Text písně 1970 jistě neaspiruje na Nobelovu cenu za literaturu. Ale zrovna v tvorbě kapely Chinaski jej považuji za jeden z těch hlubších. Je to povzdech těch (a nad těmi), kteří prožili mládí v socialismu, naučili se být pasivní a nevybočovat z řady. A ta lhostejnost k okolí jim vydržela až do dneška. A že je to sakra silný ročník.

Je to snad málo na jednu pitomou písničku?