Sbohem. Pár osobních poznámek. Sklo na cestě. Kupuji tuleně a netopýra. Strefujeme se do pauz. Končím. Varování.

31. 3. 2000

Adieu, Švédsko! Jsem na trajektu směr Sassnitz, počasí výtečné, zdržení snad nehrozí. Jakýsi maník tu neustále obtěžuje místní hrací automaty, což nelibě nesu zejména kvůli tomu pouťovému zvukovému doprovodu.

Celý den byl hektický, ráno jsem si zabalil, tj. naházel co nejrychleji všechny věci do krosny, pak jsem do dvou seděl u počítače, rychle se najedl, strávil něco přes hodinu ve městě a pak poslední hodiny v Dalby. Každá z těchto událostí zaslouží podrobnějšího popisu. (Už jedu, Ludwigu!)

Nejdřív zábavné věci: Vzoromil nasadil odvetnou akci číslo 1, použil k tomu nacismus, poezii a královnu matku. To mu tedy nedaruji, brzy spláče nad prodělkem. Osoba zvaná pjz dnes prokázala svou naprostou idiocii, stále ještě nechopopila mé výroky na Pranýři, a to jsem je tam i vysvětloval! Někteří lidé jsou skutečně tak tupí, že nikdy nepochopí nadsázku (nemluvě o ironii a sarkasmu), jsem si toho vědom, ale stejně mě to bude znovu a znovu překvapovat. Podobný případ je Franc, jak se ten člověk mohl dostat ke skasáckému webu, to tedy nechápu.

Tragické záležitosti se týkají B. Provalilo se, že v jistých nedefinovaných okamžicích, kdy sama nesedí u počítače, si tam někdo konverzuje jejím jménem. Jí to ale - zdá se - nevadí. Mě to pohání k šílenství, když si uvědomím, že si naprosto nemůžu být vědom toho, kdo mi odpovídá, kdo čte, co já píšu. Velmi depresivní pomyšlení! Těžko se tomu mohu bránit, a proto - již žádné důverné povídání, stop, můžeme se leda bavit o počasí, a možná ani to ne; je to začátek konce?

Možná ano, protože ztrácím víru, s kým jsem to vlastně ty čtyři týdny hovořil, s kým jsem to jednal? B. to nechápe, z jejího pohledu je informace ucelená, ale co já vím, co z toho všeho je pravda a co lež? Jistě je to krásná zábava, na FD to musí být k popukání. Já se takovýchto hrátek odmítám účastnit. B. pak přerušila kontakt a je možné (je vysoce pravděpodobné), že už ji nikdy neuvidím, protože se nedohodneme na žádné schůzce. Ostrá realita vysypala sklo na cestu, tak se tedy pořežu, a třeba i zdechnu. Tak trapný a banální konec, to by se ani zfilmovat nedalo. Znám se v této situaci a vím, že neustupuji. Je to ke škodě věci, je mi to líto, že to ani vyjádřit neumím, ale nemohu jinak, aniž bych se styděl sám před sebou. Je mi bídně, je mi zle, a taky je mi svobodno. Nejvíc je mi ale asi hloupě.

Chtělo by se mi to utnout, ale musím pokračovat, jak jsem slíbil. Znechucen jsem šel do města, bylo už celkem teplo, jenom jsem to takovým lehkým obloukem prošel, cédečka jsem nekoupil (stála 79 SEK), ale koupil jsem plyšová zvířátka - netopýra pro sebe a bílého tuleně pro B., což byl počin dosti nesmyslný, vzhledem k předchozímu, ale za ty čtyři týdny ve vzduchu jsem to musel udělat.

V Dalby jsem zbaštil pizzu a skončili jsme s Mozartem u klavíru. Zkoušel jsem hrát Sonátu pro začátečníky C dur, ale žádná sláva to nebyla, už skoro nic neumím. Vážně začínám uvažovat, že bych se nějakému nástroji věnoval pořádně. Klavír mě láká, ale kam s ním? Kytara mne celkem nudí, snad ten saxofon, ale zase těch peněz za to, a co když mě to po půl roce přestane bavit... Pak jsme přešli ke koncertu, bylo to docela legrační se strefit do těch pauz v orchestru, až jsme málem zapomněli odjet. Ale podařilo se, autobus jsem stihnul v pořádku, teď už jenom přes Německo, za nějakých dvanáct a půl hodiny bych měl vystupovat na Florenci.

Tím končím toto dlouhé vyprávění na dvaceti třech stranách a již v něm nehodlám pokračovat. Též varuji všechny před psaním deníku, je to droga, žrout času, ošklivé kačátko, které nedává zapomenout na krize dávno minulé a vytahuje je neustále na světlo.

Na závěr si ještě dovolím malou poznámku. Neblaze známý příběh o pasáčkovi mluví o tom, jak byl tolikrát slibován vlk, až nikdo neuvěřil, když skutečně přišel. Z tohoto hlediska je zajímavá psychika těch čtenářů, kteří mne trochu znají a diví se: Jak je to možné, že tenhle člověk, který byl vždycky tajemný, který své city a pocity vždycky pečlivě a důkladně (a úspěšně) skrýval, se najednou tady odhaluje, zcela veřejně? Dovolím si na to odpovědět otázkou, ač je to neslušné: A kde berete tu jistotu, že nejde o další fikci, vážení? Přeji sobě i vám hezký zbytek života.