Na příští týden jsme připravili lahůdku pro ty, kteří mají rádi filmy krátké a animované. Ze stovky filmů od roku 1906 do roku 2004, od Disneye po Pixar, od Trnky po Švankmajera, od Parka po Yamamuru, z téhle haldy se podíváme na deset náhodně vybraných kousků.
Na týden přespříští pak chystáme něco úplně jiného: něco dlouhého, sladkého a indického. Saawariya, bollywoodský mix Dostojevského s Luhrmannem slibuje - když už nic jiného - barevnou podívanou.
"Stříhám bílou a její rozvod," vysvětlovala tato krátká textová zpráva, proč bude mít klacek z Klacíkova zpozdění.
Za hodinu se situace příliš nezměnila (maso, víno, "jak může Ozzák přespat v hospodě a mít pak tak čistý a učesaný vlasy?"), když tu náhle pidlipi pidlipi, esemeska od Enimena!
"Natáčím jak se hanychová poblila," přibyl další důvod zpozdění.
I za další hodinu to vypadalo podobně (klobásky, víno, "neměli by v sitcomu hrát úplně neznámí herci?", když tu náhle pidlipi pidlipi, esemeska od vy-víte-koho!
"Stříhám hadičky co je na ně napojená jirásková."
Hermelín, víno, "proč když u nás někdo natočí, jak jdou dva po chodbě a povídají si, umírám u toho nudou?", pidlipi -
"Natáčím Bohdalovou, skočila z balkonu."
Bábovka, víno, "cože, ty nesleduješ Hauze?!", pi-
"Růžičková obživla, asi nedorazím sorry."
Sorry?
Gril nažhavíme na maximum, rozbalíme deky, zavěsíme hamaku, vypijeme zbývající rosé. Budeme jíst, pít, zpívat a veselit se. A vyprávět si strašidelný příhody. A smát se a bát se. A pak, ač přecpaní, ještě jednou jíst, než hrad zhasne.
V sobotu 6. září od čtyř odpoledne. Račte se hlásit.
(Vánoční grilování bude 20. prosince.)
A jest mi vrcholným potěšením oznámiti, že - zejména po včerejším čtyřhodinovém Hamletovi - na září chystáme veselejší a podstatně kratší kusy bratří Marxů. Račte si namalovati vousy a k harfě zasednouti!
Filmové středy - odkaz též vpravo nahoře.
Ihned po příjezdu jsme se seznámili s novými kamarády.
Pohovořili jsme krátce o budoucnosti EU ve střednědobém výhledu a prohlédli si několik místních památek.
Po těchto architektonických skvostech jsme navštívili též některá významná muzea.
Některá díla si nás tak získala, že jsme se k nim i vraceli.
Zjistili jsme, že evropské instituce jsou do starobylého města integrovány s citem, leč nekompromisně.
Doporučení vydávaná Komisí jsme ohodnotili kladně.
A jak už to tak bývá, i tentokrát zbylo něco na příště.
V sobotu od sedmi. Kdo vydrží do noci, uvidí hrad bez jeřábu!
Hlašte se v hojném počtu, věrozvěsti si nezaslouží vás nezájem!
A pak kočička všechno kocourkovi vysvětlila. Jak Petr přinesl ty dva salamandry domů ve skleněné konvici, jak je přendal do velkého pekáče a strčil do skříňky, a to všechno, zatímco kocourek spal.
"Safra, safra," povídá kocourek, "to je mi tedy pěkné, že se tady někdo může celý den cachtat ve vodě, a já abych si tady za trochu vody hlasivky vyprosil." "Ale jdi," řekla kočička, "ty přece nejsi vodní živočich, ty bys tu vodu jenom chlemtal, ale ti salamandři v ní žijí a bez ní být ani nemohou."
"Nu," pokrčil kocourek rameny, "a proč tedy tolik šplouchají?" "Je noc," vysvětlovala kočička kocourkovi, "a salamandři přes den odpočívají a v noci ožívají. Myslím, že si spolu hrají."
"Aha," řekl kocourek. "Ale teď to bylo takové divné plácnutí!"
"To je pravda," řekla kočička, "vyskočím do vedlejší skříňky a podívám se, co a jak."
"Jejda," vykřikla kočička, když vyskočila do vedlejší skřiňky. "Jeden salamandr vyskočil z pekáče a teď tu chudinka leží na suchu! Co budeme dělat?"
"No co by, budeme si s ním chvíli hrát, a pak ho sežereme," navrhnul kocourek.
"Ale jdi ty, to se přece nedělá, žrát salamandry!" durdila se kočička."Musíme mu pomoct, než celý vyschne."
"Zase něco pláclo," povídá kocourek. "To ten druhý salamandr," vykřikla kočička, "přišel tomu prvnímu na pomoc. Teď tam zahynou oba dva! Musíme vzbudit Petra!"
"Dobrá," řekl kocourek, "půjdu si najít nějaký igelit a budu jej strašně zuřivě olizovat."
"A já," povídá kočička, "vylezu v ložnici až úplně nahoru na knihovnu a budu odtamtud shazovat šanony. To ho jistě vzbudí."
A tak si kocourek našel igelit a zuřivě jej olizoval a kočička vylezla nahoru na knihovnu a shazovala dolů šanony.
Petra to skutečně vzbudilo, vstal a šel na záchod.
"Honem do kuchyně, musíme upoutat jeho pozornost," volala kočička na kocourka, ale ten už dávno seděl ve vaně a tvářil se, že tam ale opravdu patří.
"Jejdanánku," volala kočička, "už je to opravdu zlé, ten první salamandr už je úplně vysušený a ten druhý se k němu tiskne, aby jej alespoň trochu navlhčil."
A tak kocourek přiběhl z koupelny, natáhl se, co to šlo, a zkoušel packou otevřít skřiňku.
"Co to tu vyvádíte?" divil se Petr. Zvědavost mu nedala a šel se podívat ke skříňce. "Vždyť oni vypadli!" polekal se, skříňku otevřel a vrátil salamandry do vody. Ti se chvíli vzpamatovávali, a pak už zase vesele rejdili vodou. Petr si šel zase lehnout.
"Tak to všechno dobře dopadlo," řekla kočička.
"Tak tak," přitakal kocourek, "akorát že jsem zase nedostal napít!"
2. 7. Jindřich V.
Kenneth Branagh, 1989, 137 minut
9. 7. Mnoho povyku pro nic
Kenneth Branagh, 1993, 111 minut
16. 7. Othello - obsazeno
Oliver Parker, 1995, 123 minut
23. 7. Večer tříkrálový
Trevor Nunn, 1996, 134 minut
30. 7. Hamlet - poslední místo
Kenneth Branagh, 1996, 242 minut
6. 8. Romeo a Julie - obsazeno
Baz Luhrmann, 1997, 127 minut
13. 8. Marná lásky snaha - poslední místo
Kenneth Branagh, 2000, 93 minut
20. 8. Jak se vám líbí
Kenneth Branagh, 2006, 127 minut
Vždy v anglickém znění s anglickými titulky.
Na každé z těchto domácích projekcí rádi přivítáme dva hosty. Račte se hlásit.
Do kina má přístup POUZE zákazník s platnou vstupenkou!!!
NIKDO JINÝ!!! Pro nechápavé to znamená NIKDO JINÝ!!!
Jakákoli jiná osoba (kromě pošťáka) musí být nahlášena MoDovi
Zjistíte o koho se jedná (jméno, firmu), za kým jde, a v jaké věci
TYTO 3 VĚCI NAHLÁSÍTE DO VYSÍLAČKY
(to znamená, do horní kanceláře popřípadě jinam do kina vstupuje kdokoli s vědomím managera)
Př. Jirka pro managera přišla/el
paní XY za slečnou Hrnkovou,
kurýr s filmy
zákazník ve věci té a té
Platí zde přísný zákaz komunikace s kýmkoliv jiným, než se zákazníky (to platí zejména pro vaše kamarády, hostesky rozdávající promo materiály, pro zaměstnance z jiných pozic, pro zaměstnance kteří nejsou v práci)
Všechny pošlete okamžitě pryč!
Vaše práce - tudíž za co jste placeni je věnovat se zákazníkům NE vašim známým!
Výměnu pozic zajišťuje MoD. Chcete-li se nutně vystřídat poproste jeho ne jiného zaměstnance.
Za toto všechno odpovídá záměstnanec na INFU.
Porušení těchto (pro někoho jednoduchých a jasných, pro někoho nepřekonatelným) pravidel bude potrestáno.
Vypustíte-li kohokoliv bez lístku zaplatíte za něj odpovídající vstupné VY!
Jestli cokoli z toho nechápete obraťe se na MoDa či SUPa, rádi vám těchto pár bodů znovu podrobně, pomalu vysvětlíme)
FLOORISTA bez hodinek bude celý den na INFU. Jinde je bez hodinek na nic.
(mobil nejsou hodinky a mít ho u sebe nesmíte!)
V neděli Svět knihy. Nechápu, k čemu takový veletrh je. Člověk zaplatí vstupné za to, aby si mohl koupit knížky, které stejně nemá kam dát. Jediné štěstí je, že tam nikdo nebere karty.
Ze sobotního grilování se omluvili všichni. Evidentně znamení - nastal čas odstěhovat se z Prahy a založit rodinu.
Nakonec dorazili Malý čtenář a Lia. Pod trapnou záminkou, že se k nám nemůžou dozvonit, obvolali všechny naše společné známé, takže když jsem pak hořekoval vhodně předpřipravenými zprávami po ICQ ("nikdo nepřišel, asi zemřu studem" apod.), byla má lež vždy odhalena.
Tak dobře, ještě tedy žádné stěhování a žádná rodina. Ale až se nás pak děti budou ptát, proč jsme si je pořídili v tak pokročilém věku, víme, na koho ukázat.
Naštěstí jsou tu Hmoždinky, kniha do každé rodiny. Názorné ilustrace, nejlevnější plastové i ty nejdražší platinové hmoždinky a hmoždíci. Jak zatlouct, jak zašroubovat, jak neupadnout. Jak při vrtání díry o průměru 6 mm neurvat decimetry omítky. Množstevní slevy!
Naposledy se obléknout.
Pěšky dojít k Rudolfinu.
Vystát si frontu.
Na patnáctém kilometru zkolabovat.
Jen po hmatu poznat povrch. Nemyslet, cítit. Tvořit.
Nosím čepici. Nosím čepici a jsem v tom sám. V Hannoveru potkávám desetitisíce lidí, ale jen já mám čepici.
Košile v korporátních barvách. Kravata jednobarevná, nanejvýše s proužkem tón v tónu.
Josef Čapek, vrchní ministerský inspektor. Bedřiška zemřela ve čtyřech letech.
Tento tón jest veskrze přesný.
Nejprve z bankomatu Slovenské spořitelny: mBank odečítá z účtu 718,60 Kč.
O pár minut později z bankomatu ČSOB: ČSOB odečítá z účtu 702,11 Kč plus 6 Kč poplatek, celkem tedy 708,11 Kč.
Ušetřených 10 Kč vzápětí propíjím.
Nevím, jak vy, ale já mám pořád z něčeho strach. Často mám strach, že umřu. Umřít je lepší dřív než později, protože pak aspoň pozůstalí mohou říkat: "Co ten toho ještě mohl dokázat!" Ale stejně je umřít blbé, zvlášť na žloutenku.
A proto se nechávám očkovat.
Je to procedůra zcela prostá, píchnou vás do ramene, tři dny s ním pak nemůžete hýbat, za měsíc vás píchnou ještě jednou, a konečně za půl roku zase, potřetí, naposledy. Jako v pohádce.
A protože ten půlrok právě přišel, našel jsem si na webu očkovací číslo a zavolal tam s oumyslem, že se objednám.
Někdo milý to zvedl, byla to žena. Vysvětlil jsem jí v podstatě to, co vám před chvílí, ona se chvíli upejpala, že jako jsem měl zavolat dřív a že teď už má všude plno. Znáte ženy.
Nakonec se uvolila, že prý teda ať přijdu v pátek mezi desátou a jedenáctou. Že je tam trošku volněji, tak se vmáčknu.
Kdepak na desátou, nesouhlasil jsem, já bych byl úplně nejradší, kdyby to mohlo být hned ráno.
Kdepak ráno, nesouhlasila zase ona, to je tu nejvíc plno!
Umřu na žloutenku! vykřikl jsem - a to zabralo.
No... tak leda že byste přišel už před osmou, že bych vás vzala jako úplně prvního!
Výborně, výborně, děkuji vám, děkoval jsem, protože když jsem úplně první, tak je jasné, že nikdo přede mnou nebude zdržovat, takže už v osm bude hotovo a můžu být v práci už v půl deváté, což jsem vždycky chtěl.
Zavěsil jsem, hrůzou mi zatrnulo, a zavolal znovu.
Zvedla to jiná žena.
Víte, já jsem volal před chvílí, já jsem se objednával na očkování proti žloutence -
Na kdy? přerušila mě.
Na pátek, o to ale nejde, já jsem -
Vás tu nevidím, na kolikátou?
Na sedm padesát.
Ale my ordinujeme až od osmi!
Když já to ale nutně potřebuju, a opravdu si mě ta, se kterou jsem mluvil před chvíli, zapisovala, určitě!
Ahá, tady vás vidím, takhle bokem! No a co teda?
Já jsem se chtěl jenom zeptat, jestli nemůžu umřít na něco jinýho, co by se taky dalo očkovat, třeba na břišní tyfus!
Telefonát dopadl úspěšně, kromě tyfu jsem se domluvil i na meningokokové meningitidě, a teď mě trápí jen japonská encefalitida, protože na tu se v Čechách nedají sehnat vakcíny. Přitom v dnešní komplikované mezinárodní situaci na nás mohou Japonci zaútočit každou chvíli!
V pátek jsem se do svého očkovacího ústavu dostavil už v 7:45. Úplně první!
Jenomže o pět minut později se nic nedělo, a za dalších pět minut začali chodit další lidi.
Konečně se v osm otevřely dveře do ordinace. V tu chvíli se přede mě vecpala úplně cizí paní, že prý "já jsem objednaná na osmou".
Ohó, pani, ale já už na sedm padesát!
Sestřička se koukla do svého rozpisu a povídá: "No ale já vás tu nemám..."
Na první pohled ne, kontruji, protože si pamatuju druhý telefonát, musím být napsaný tady někde z boku, ukažte, nebo z druhé strany, hm, asi to bylo na nějakém dodatečném lístečku, vzpomínáte si, meningokokoko -
Prostě tam nejsem.
Ale když nejste objednán, tak vás nemůžu vzít. Musíte si počkat, třeba tu bude trochu volněji.
Jo, volněji, to je mi jasné, v deset, co? Ještě jsem půl hodiny počkal, ale čekárna se spíš zahušťovala, volněji nebylo. Potupně jsem se tedy přeobjednal - a dal jsem si dobrý pozor, abych tam byl správně zapsaný v kolonce.
Mají tam ale strašlivý nepořádek! Hanby a ostudy to jsou!
No a pak jsem šel pěšky do práce, a rozhodl jsem se tentokrát městskou knihovnu obejít jinudy než obvykle. V cestě mi stál antikvariát a před ním vyložené knížky za dvacku. Koupil jsem si encyklopedii savců ve francouzštině a podobné důležité věci do kuchyňské knihovničky, a pak také detektývku Rubáš pro slavíka.
A v té detektivce se furt jako neví, ale pak se udělá rekonstrukce, a při té si důležitý svědek vzpomene, že víčko od lahve mléka mělo tehdy jinou barvu. No a pak už to jde ráz na ráz.
Přesně takovou rekonstrukci jsem se rozhodl provést. Vyhrabal jsem své žluté tričko, párkrát usilovně zamžikal, vyděsil se žloutenkou a už jsem šmátral po webu, našel tu stránku "Kam jít na očkování" - všechno bylo, jak má být, Oddělení očkování a cestovní medicíny, otevřeno v osmi ráno, Praha 2, Myslíkova 6.
A přitom se dávám očkovat vždycky v Dittrichově 17.
Nutno říct, že nejsem člověk, který by se nějak zvlášť kamarádil. Ale už tak prostě chodí, že lidé v mém okolí mají nutkání si se mnou povídat, a tak mi často nezbyde, než si zapamatovat, kdo se jak jmenuje.
Což je ovšem málo. Zdá se, že se sociální interakce zintenzivňuje a že bych měl o svém okolí vědět i mnohé další věci: kolik je komu let, zda s někým žije a kde, kdy si bude zařizovat hypotéku a kam se chystá na dovolenou.
To jsou všechno informace, které svému okolí neustále opakuji. Mám na to i speciální kartičku s textem "31 - ano - Vinohrady - nikdy - Indie". Někdy mám i pocit, že se mě na tyto věci ptají lidé jen proto, abych se je pak já jich zeptal na totéž. Ale takové hry já nehru.
Speciálním připadem je Enimen, který se mi jednou za čas zjeví na icq se zprávou "nazdar draku, jak to jde?". Toho nezajímá, jak to jde, ale chce vyzvědět nějaké piškuntálie o Tomáši Baldýnském. Já si vždycky pohotově něco vymyslím, on to napíše, je spokojen, a já mám na měsíc klid.
Podstatné ovšem je, že z toho homogenního okolí vyloupávají kamarádství a přátelství. S takovými lidmi se pak vídám častěji než s jinými, navštěvujeme se, společně někam zajdeme, a často je přítomen sentiment i alkohol.
Problémem je časový rámec, ve kterém se pohybuji. Obvykle totiž nikde nevydržím déle než čtyři roky.
A tak tedy druhý stupeň základní školy prožívám s jinými lidmi než stupeň první. Původní kamarády nevídám - chodí do jiné školy a po škole sedím doma. Na střední školu nastupuju z naší třídy sám, ostatní jdou jinam. Ze dne na den se s nimi přestávám vídat. A po dalších čtyřech letech opět tlustá čára za minulostí.
Tehdy se ukázalo, že prokletý rámec čtyř let funguje i tehdy, když jsem na jednom území déle. A tak jsem si s těmi, kteří se se mnou seznámili v prváku, viděl naposledy na konci čtvrťáku, a nikoho, s kým jsem se stýkal na konci šesťáku, jsem nepoznal dřív než ve třeťáku. Záhada.
Nový okruh kamarádů se mi začal formovat při blogování. Měl jsem fůru času, osamělosti na rozdávání, šlo to snadno. První, druhý, třetí blog - některé z nich už neexistují, jiné existují a nepíšu do nich, protože nemám čas. Pochopte, před pár týdny jsem si založil už čtrnáctý blog.
Ta vlna proběhla mezi létem a zimou 2003, a tak není divu, že jsem už dva měsíce bez kamarádů. Přišlo to zase jakoby náhodou, nečekaně, zákeřně.
Ještě před pár měsíci jsem měl diář posetý schůzkami s ledaským. Od prvního ledna jsem se viděl, neklame-li mě pamět, pouze s Paželvem. (A to je v pořádku, podle propočtů by mi měl vydržet ještě do příštího roku.)
Je konec února, Ludwig má dnes jedenácté narozeniny a já si nedokážu připustit, že je něco špatně.
A přitom je fenykl zelenina, která by u nás klidně mohla bydlet. Společně s květákem, fazolemi, džinem - got the picture, jasně.
~
Týden před lahodným fenyklovým krémem se stalo toto: Zvesela jsem na nádraží Franze Kafky (Kafka totiž z duše rád jezdil vlaky z Holešovic, asi) nakráčel k pokladně a požádal o dva zpáteční lístky do Berlína.
Cože? otázala se pokladní. Dvakrát, do Berlína, zpáteční? To jako doopravdy?
Jsem na nádraží, rád bych do Němec, se ženou, na víkend, a pak zase zpátky, rozhazuji rukama.
Vy žertujete, škádlí mě pokladní a ťuk ťuk, něco smolí na kalkulačce.
Ne, to vy žertujete, ohrazuji se, když mi pak na displeji ukazuje částku odpovídající dvěma stům ojro.
~
Německy neumím kváknout, ale výslovnost mám výbornou, to ještě od Harryho Waltera, co se kamarádil s mojí prababičkou. A některá slovíčka ještě pochytím. A já vám povídám, že teď hlásili áles ausštajgn, tvrdím mermomocí v esbánu, a mám proto dva podpůrné argumenty: Jednak jsme v celém vagonu náhle osiřeli, a druhak jsem právě tohle před mnoha a mnoha lety zakřičel v přeplněné tramvaji číslo 12 u Čechova mostu, takže vím, co to s lidma udělá.
A protože mě to dodnes trápí, chtěl bych se tímto onomu podvedenému německému turistickému oddílu omluvit. Enšuldign zí, bite, prostě jste mě tehdy srali.
Totiž: Knížky.net byly pořád tak nějak nestabilní, furt tam něco padalo, spousta procesů, z nichž jeden se vždycky někde zasekl, urval si všechno pro sebe, no prostě hrůza. A tak jsem se odhodlal k tomu, že nainstaluju Mongrel, který by si s tím vším mohl poradit (podmiňovací způsob je na místě, protože jeden nikdy neví).
Instalace prostá a blbuvzdorná, na první pohled. Ale už na ten druhý se ukázalo, že aby mohlo být vybalancováno, je potřeba mít novou verzi Apache. A pak že se nová verze Apache nesnese se starou verzí konfiguráků, že se musí znovu kompilovat mod_fastcgi, a navíc přestalo fungovat PHP -
Prostě jsme vzali autíčko a jeli se s ním projet do parku. A pak na procházku a nakonec na večeři.
Vrátili jsme se za hluboké tmy, s výbornou náladou, takže jsem všechno smazal, z čista nainstaloval nové verze všeho, a po všemožných štělováních se stal zázrak. Nejenom, že to běží, jako to běželo před sobotou, ale Mongrel je skutečně velmi vzorný.
Víc toho neřeknu, už tu na mě volají "nebav se s nima a skonči to", takže končím schůzi.
Jdete světem a počítáte nepravosti. Smutně pokýváte hlavou, zapláčete, čárečku uděláte.
Malý čtenář takhle pláče, když někdo píše shlédl místo zhlédl. A věřte mi, musí plakat téměř neustále.
Já pláču, když narazím na toho stařečka z Fort Boyard. Jmenuje se otec Fouras [čti fura], ale pro mnohé z nás nich je to otec Furat.
Myšlenka otce Fourase (ach, to skloňování francouzských jmen) na dnešní den je: Nekurvěte mi jméno!
Již jsem tu kdysi psal, že mám pro třešňové jogurty slabost. Ale s tím je konec.
Stalo se mi totiž takové lokální zlo, že už jsem všechno ve svém dosahu přečetl a nechtělo se mi chodit do pokoje pro novou knihu. Tak jsem si přečetl jogurt. A kromě žvástů o jeho lahodnosti a spotřebujte do data vyraženého, jsem se dočetl i jeho složení. A z toho mi taky vyražilo!
Tak jako se sklo barví na červeno zlatem, tak se třešňové jogurty barví červenou řepou. Hnusnou, obyčejnou, lacinou červenou řepou...
Nejen že slibované kousky ovoce jsou značně vyžilé cucky bez chuti či zápachu, ale i ta barva je podvod! S třešňovými jogurty je konec, ode dneška si kupuji bílé a míchám si do nich domácí marmeládu, která - kdyby se prodávala - by se musela jmenovat ovocná směs, protože v ní není dostatečný podíl citrusů.
Natož červené řepy.
Zdá se, jako by se chtěl pohnout dopředu, ale nohy nechtějí poslouchat. "Já, já se tam dostanu," říká zatvrzele a udělá dva kroky - ale pořád stojí na místě, jen se trochu zapotácí.
Když tu náhle, vrata se otevírají a z domu vychází druhý muž. Opovržlivě nasaje opilecký odér hrdiny našeho příběhu, štítivě se protáhne mezi žlutou bundou a zdí, a odchází. Již se neobjeví.
Pro muže, který se tam podle svého tvrzení dostane, je to šance. Vrata se zavírají pomalu, stačí natáhnout ruku, udělat krok...
"Já se tam dostanu," opakuje - a vrata zaklapnou.
Nemohu již tu scénu vydržet a volám na domovníka, nechť si zjedná pořádek. Muž zvažuje, že bude zvracet. Domovník mě prosí, ať tu ostudu diškrétně odtáhnu k jinému vchodu. Ať si zvrací tam.
Nechce se mi.
"Huevlé," slyším a očekávám nejhorší - leč dotyčný nešťastník se jen raduje nad tím, že z bundy vytáhl foukací harmoniku. Začíná neslyšně hrát, zřejmě fouká z protisměru. A pak se stane něco netriviálního.
Krok.
A ještě jeden.
A za dvě minuty už je od vrat, inu, dobrých pět metrů.
A Hank antiLOL Moody má samozřejmě pravdu.
Jasně, mohl bych psát, až bych se upsal:
- jak fandím paní Tachecí (nezávidím jí ty hlupáčky, se kterými se dostává do křížku)
- jak jezdím na Slovensko (v tom hotelu straší)
- jak hubnu (vůbec)
Ale proč bych to dělal, když stačí napsat - dobré ráno, Vietname?
A pak se chcete podívat, co twittří vaši kamarádi, a oni povětšinou mlčí. Tak začnete sledovat úplně cizí lidi, a - kýhovýra - oni začnou sledovat vás.
Tak vznikají nová přátelství. S přátelstvím se to má totiž takhle:
(pokračování příště)
Nejprve tedy Římskou a projít za rozhlasem, jehož jeřáb se stále točí. Pod Oraclem jsou podzemní garáže, jezdí do nich autovýtah. Fronta aut čeká, až výtah rozevře svou tlamu.
U muzea jsou nejklouzavější dlažky, malé barevné. Na Václaváku je téměř prázdno, jen pár turistických jednorožců - průvodů s deštníkem vpředu. Na Můstku svítí slunce a městští policajti mají žluté vestičky. Melantrichovou do hloubi města, v té uličce snad ani nesněžilo. Před orlojem čtyři lidé, náměstí bez koní, sv. Mikuláš mlčí - doleva a už vidím hrad.
V Kaprovce kontrolní stanoviště - zvoním na Paželva a volám: Je půl desáté, vstávat a cvičit! Chichotám se, že mě nepozná, ale zmýlil jsem se. Domovnické ucho nepřelstíš. Chvíli to vypadá, že jdu na fildu - odstup, satane! Pak se to lepší: vypadá to, že jdu na matfyz.
Ale nejdu. Vezmu to kolem Preclíka, kterého chce Milunić odsunout na Letnou. Snad poprvé to vidím zblízka. Ech, doma bych to mít nechtěl.
A zrovna jede tramvaj, tak dávám povel řidiči: K Anně Jagellonské! Řidič mě správně opravuje, že Ferdinand I. tuhle vilu rozhodně pro Annu nestavěl, ale přeci jen mě tam doveze.
Nemám po ruce žádný sprej, a tak to aspoň ryju patou do sněhu: I ty můžeš chodit do práce pěšky!
