Jak mi Lobo s F. vypili všechno víno

Na poště na mě čekal další balíček z Amazonu. Věděli jste, že když je cena balíčku pod 50 dolarů, nemusíte platit DPH? Cestou domů jsem šel kolem vinotéky, kde se každé úterý od sedmi konají degustace. A protože bylo úterý, šest hodin, byl nejvyšší čas si rezervovat stůl.

Doma mi žena vysvětlila, že neudělala zkoušku z matematiky, že ji nemůže nějaké ucucávání vína uspokojit a že jde zapít žal něčím řidčím, hořčím, žlutějším a objemnějším. Povolal jsem tedy do zbraně Loba a honem honem utíkal zpátky k vinárně, neboť Lobo je proslulý tím, že chodí vždycky včas.

Vždycky ne, přátelé, vždycky ne!

Udeřila sedmá hodina a naši hrdinové nikde. Pokusil jsem se vysvětlit šenkýřce, že ještě dorazí, nejsou zdejší a jistě někde bloudí. A že snad kdyby pánům vinařům trošičku pomíchala lahve, třeba by se mohlo slavnostní zahájení o pár minut odložit.

O šest minut později již Lobo a F. rozechvěle vstupovali do sklepních prostor. Party mohla začít.

Kvality vín nemá cenu popisovat po jednotlivých vzorcích, neboť se mi to v žaludku stejně všechno smíchalo. Tak tedy: víno bylo hranaté, ostré, s nevyváženou i vyváženou kyselinkou, krásně kroužkovalo, ve vůni byly cítit dlouhé prašné slunné cesty, mech v lese a ve spodních částech dozvuky bezelstně se pářících cikád. Barva bezinkového sirupu, i ředěného, tmavě fialová, a přitom jasná, čerstvá, krátká. V chuti byly cítit sušené švestky, fíky, vylouhovaný čajový sáček, hrubě mletá skořice, vepřové sádlo, vzadu grepy a hermelín, z prázdné sklenice pak povidlový koláč a nedovaření slimáci.

"Tak chutná Slovácko, a já jako obchodník říkám," řekl obchodník, "hlavně to hodně kupujte!"

Tak jsme tedy šli kupovat, hosté jako první - napakovali se lahvemi, až se jim boule dělaly, a konečně přišla řada na mě.

"Veltlín," poručil jsem si. "Už není," špitla šenkýřka. "Chm," chmuřil jsem se, "tak tedy rulandu." "Ani ta není," posmutněla šenkýřka a pak ukázala na Loba a F. "To oni, všechno to vykoupili, už nic nemáme!"

A rozeštkala se.

"Zbylo vám vůbec něco?" otázal jsem se té lidské trosky, která ještě nikdy nezažila něco tak děsivého jako je Lobo s kreditkou.

"Zby- zbyl jenom," škytla šenkýřka, "mošt."