A přede mnou je ještě tolik smrtí

V blázinci je příjemně. Klid, stromy. Paní laborantka byla hodná a milá. Máte ho tu? ptala se směrem k přepravce, když ode mě přebírala dvě zkumavky s krví. Co mu je? Podezření na nádor. Tak se držte, na shledanou.

Vehnalo mi to slzy do očí. Tak se držte - svalil jsem s brekem na lavičku, s napuchlýma očima zíral do korun stromů.

Apaticky vláčím přepravku k autobusu. Hnusné slovo - nádor.

Devět let s Ludwigem žiju. Celý můj dospělý život. Co jsem bez něj?

Zdá se mi, jako by takový, jaký je teď, byl odjakživa. A přece vím, že to není pravda. V průběhu let se měnil, jako malý mi spával u hlavy, na obličeji, na krku, pak se sunul dolů. Pár let zůstaval na nohou, a pak se zase posouval nahoru. Co začalo jedním bílým chloupkem na čele, z toho už je pěkná bílá skvrnka, a čumák už má taky prošedivělý.

A pořád je hodný a pořád je veselý. Zhubnul, páteř a pánev jsou snadno k nahmatání, kost po kosti, obratel po obratli. Ale ještě s chutí žere.

Mám o něj strach. A cítím bezmoc. A mám vztek.