Tajemství Sputniku

Pan Erben, klasik svého žánru, bydlel nad námi ve čtvrtém, hned vedle pana Urbana. Ta jména jsem si často pletl.

Ale zatímco pana Urbana jsem potkával akorát když jsem šel nakoupit do samošky (věčně před ní totiž vysedával), pan Erben u nás často zvonil.

Vracel se z hospody a zásadně nejezdil výtahem. Ve třetím patře mu došel dech, zazvonil u nás, protože nemohl najít klíče, a nechal si vysvětlit, že jej čeká ještě jedno patro. Většinou tam pak odkráčel sám, i ty klíče odněkud vyštrachal.

Jednou zase zazvonil. Pane Erben, ještě o patro výš, řekl mu můj otec, ale pan Erben na něj zamrkal a povídá: Šak já vim, já se dneska děsně ožral a nemůžu domu. A vpotácel se dovnitř, svalil se na lino a usnul.

Spal a chrápal, trochu jsem se ho bál, musel jsem překračovat to chrápající tělo, které blokovalo vchod do koupelny. Když se konečně probudil, opláchl si obličej, slušně poděkoval a odešel.

Druhý den jsem ho potkal v přízemí u schránek. Přimhouřil oči a zeptal se: Hele, mladej, zajímaj tě rakety? Já měl doma rozečteného nového Pacnera, a tak jsem jen dychtivě kývl.

Tak pojď, něco ti ukážu, a vyšlapali jsme spolu ta čtyři patra. Klíče našel hned. Jeho byt, přestože stejný jako ten náš pod ním, byl úplně jiný, fantastický, tmavý, plný haraburdí.

A na čestném místě byla nástěnka pokrytá technickými výkresy, šipkami, vykřičníky, a celé se to tvářilo děsně vědecky. Pan Erben, pan inženýr Erben se dmul pýchou. Nic nevysvětloval, jen to na mě nechal působit.

Úplně nahoře, zpola zakrytý, byl nápis vyvedený rudými papírovými písmeny; tehdy jich bylo plné papírnictví. Tajemství Sputniku. A malý Péťa na to fascinovaně zíral a usmyslel si, že se také stane inženýrem.

Přešlo mě to až v šestnácti letech. Jo a toho Pacnera jsem nikdy nedočetl.