K osmým narozeninám

Šest let starý Ludwigův příběh.

Vzpomněl jsem si na něj, když jsem u Artura četl o vodítku na dobrmanku. Neboť i já jednou koupil Ludwigovi vodítko.

Vodítka pro kočky se nepřipínají na obojek, ale na takový minuaturní koňský postroj. Tak pojď, Ludwigu, neprskej, tady řemínek, tuhle řemínek, uvidíš, jak se ti to bude líbit.

Ozdobený Ludwig běhá po bytě a nemůže se těch řemínků nabažit. Když už si trochu zvykne, velím k noze a vyrážíme na procházku.

Ludwig stojí ve dveřích a krčí nos. Tak pojď, tahám za vodítko. Hele, mně se nikam nechce, přesvědčuje mě Ludwig.

Uplatňuji svou morální převahu. Tak kdo je tady pánem? Jenomže Ludwig na to jde metodou pasivního odporu. Lehá si.

A tak se procházím chodbou tam a zpátky a táhnu za sebou bezvládnou kočku. Za chvíli je procházka u konce. Vysvobozuju Ludwiga z postroje a ukládám řemínky na bezpečné místo. Zítra pokračujeme, Ludwigu.

Leč zítra je všechno jinak. Tady jsem měl ty řemínky, tady byly! Kde jsou? Ludwigu? Ludwigu!

Ale copak copak, že by se výcvik odkládal na neurčito? diví se okázale Ludwig. No tak to já si půjdu zdřímnout, co říkáš.

Ty řemínky jsem už nikdy nenašel.