Nenávidím druhý břeh

Za všechno mohou PV a GK.

Proč to neříct. I když, poslední týdny to stálo obráceně: Proč to říct? Po několika osamělých výkřicích ticho na hladině, pak sem tam bublinka. Mrtvo.

Očekávání? Nesplněna. Tedy - mohlo to být lepší, a můžu si za to sám, svou leností. Jak maják v bouři, jen tak znudeně koukat kolem sebe a vědět, že mám ještě dost času, že ještě mohu chvilku stát a že až se konečně odhodlám přidat se do toho reje, až do něj spadnu, nebude pozdě.

Nebude pozdě? Bude, ale na poslední chvíli, odfláknuté, však dobře zamaskované, aby to nikdo nepoznal. Kakóje dělo! Suverenitou rychlosti zalepené záplaty.

A najednou jsem zpět, snad jako by se nic nestalo. Jeden člověk vás vykopne z rozjetého vlaku, pláčete, zkoumáte své modřiny pod lupou, a když se vám konečně začne vedle kolejí líbit, někdo jiný vás popadne za límec a jste v tom zpátky. Ale vždyť já chtěl ještě - ale už všechno marno. Už se jede. Už se nic nestihne.

Tak se možná sluší pozdravit a poděkovat. Přemoci se do těch slůvek, která nepoužívám, i když (protože?) dělají lidem dobře. Tak teda salut, všichni. Tak teda díky, gočo.