Jsem R. R. Raskolnikov, bývalý student

Protože zabít nebo stříhat film, to už vyjde nastejno.

Nejdřív si tím zaplácáte několik desítek gigabajtů. Pak z té masy vyrábíte původní kratičké klapky. "Přijde na nádraží, koupí si lístek a čeká na vlak." Jedna věta ve scénáři, patnáct klapek, jen to fikne.



Pak si je pouštíte furt dokola, a pomalu zjišťujete, že ten původní obraz, který máte v hlavě, z tohodle materiálu prostě nevykouzlíte. Ještě pětkrát dokola, a čekáte, až vykrystalizuje něco nového. Pokud snad náhodou ano, brzy zjistíte, že to stejně nedává smysl.



Když už konečně poskládáte záběry na jednotlivé cestující ve vlaku tak, aby jeden člověk nebyl v tunelu, zatímco ostatní projížději malebnou krajinkou, zjistíte, že za každým člověkem ubíhá ta krajina jinak rychle.



Potupně odhalujete pravidla, které se studenti filmového střihu jistě učí už v prvním semestru. Jste okouzleni tím, že předsunutím zvukového střihu před obrazový docílíte nečekané kompaktnosti, a neuvěřitelně zíráte na to, jak zvuková kulisa z klapky 03/23 umístěná do klapek 05/08 až 06/03 dokáže zařídit, že vy sami věříte té lži, že se ti lidé před chvíli setkali v podchodu a teď přicházejí k pokladnám.



A po třech dnech máte hotových sestříhaných pět a půl minuty a už se na to nemůžete koukat, jak je vám z toho zle. Víš, Rabíne - víš, Rabíne - víš Rabíne - víšrabíne - višrabine - viš-ra-bi-ne-vi-šra-bí-me-drncy-drncy jede vláček motoráček, kolik vozů asi má?