Učitel a žák

Seděli na jednom kopci u řeky. Učitel se rozhlížel po krajině, žák ryl patou do trávy.

- Podívej na ty stavby, ukázal učitel přes řeku, - pevné, krásné, jako nové. A porovnej je s těmi tamhle, s těmi zašlými, polorozpadlými.

Žák se díval, ale nic neviděl.

- A přece, pokračoval učitel, - ty pevné a krásné jsou mnohem starší, a budou tu stát ještě dlouho poté, co tamty, teprve nedávno postavené, spadnou.

- Jakto? ozval se konečně žák.

- Protože, zamyslel se učitel, ale ve skutečnosti už dlouho věděl, co chce říct, - protože tyhle budovali jejich stavitelé pro slávu boží, a tamty jenom pro slávu svou.

Za týden se učitel s žákem opět sešli u řeky.

- Všiml jsem si, že jsi přestal zapisovat do kroniky, začal rozmluvu učitel.

- Ano, odpověděl žák, - protože jsem pochopil.

Učitel se zachmuřil a dlouze se zadíval přes řeku na ty stavby. Pak zavrtěl hlavou. - Ne, jenom si myslíš, že jsi pochopil.

A v duchu si přál být tak radikální jako jeho žák.